Kurz skákaného oblouku v jižní stěně Lauteraarhornu

Tohle byla bez debat nejlepší skialpová túra této sezóny. Pravda, konkurence tentokrát nebyla veliká. Bernské Alpy nabízí o něco větší potenciál, než Krkonoše nebo Totesky. Myslím ale, že výstup (a následný sjezd) jižní stěnou Lauteraarhornu dobře obstojí i u náročných skialpinistů, kteří už zakusili kde co.

Zas jsme to s Martinem upekli na poslední chvíli. V pondělí jsme kolem toho kroužili, v úterý jsme si řekli, že by to asi šlo, ve středu ráno jsme kývli a ten samý den večer jsme zaparkovali u přehrady Räterichsboden. Budík na pátou kvůli kvílejícímu větru o hodinu zaspáváme, což vyvolává velké naštvání u mě a velkou spokojenost u Martina. Než se spakujeme, je už parkoviště plné a skialpinisté rozuteklí. Představa osamělé a dobře načasované túry se začíná rozplývat.

Netrvá ani hodinu, než se srovnáme a hodíme se do klidu. Jen co mineme staveniště u horní přehrady Grimselsee, není kromě nás široko daleko ani živáčka. Traverz kolem přehrady připomíná spíš překážkovou trať. 100 výškových metrů na lyžích, 50 metrů v botách, 100 metrů tunelem, 150 metrů traverz, 200 metrů v botách se sněhem po kolena. A tak pořád dokola. Brzy je nám jasné, že projít podél přehrady nebude zadarmo a že nějaká ta hodinka ráno nehraje roli.

U konce jezera se konečně dostáváme k jeho vypuštěné hladině, skáčeme do lyží a bezstarostně ťapeme dál na západ. Pod chatou Lauteraar dáváme po poledni pauzu a následně ve stoupajícím vedru (a s ním korespondující únavou), přicházíme před čtvrtou na bivak Aar. Máme v nohách 20 kilometrů a 1300 výškových metrů.

Na bivaku s překvapením potkáváme dvojici, i když sem nevedly žádné stopy. Bodejť by taky jo, když přišli v 10 dopoledne. Martin se hned pouští do křížového výslechu. Vyzví jejich trasu dnešního dne, plány na zítřek a varianty všech skialpových tras napříč Bernskými Alpami. Kluk trpělivě vysvětluje, ukazuje na mapě a až po přečtení zápisu v Hüttenbuchu se z něj vyklube vůdce z Grindelwaldu. Snad omluví naši zvědavost a ocení, že se s ním Martin tak barevně sladil. Jedno je ale jisté. Zítra jdou také na Lauteraarhorn a protože mají další smělé plány, vstávají o hodinu dřív, než my.

Noční traverz za vydatného svitu měsíce pěkně utíká a než bys řekl Lauteraarhorn, jsme v jeho jižním kuloáru. Chvíli děláme ještě cik-caky na lyžích, ale pak už jdeme po svých. Teda v mačkách. Monotónní stoupání velmi zdařile zpestřuje spektákl nově se rodícího dne. Nemá to chybu.

Na hřebeni necháváme lyže, zbývá nám posledních 150 výškových. Na JV hřebenu obezřetně přelézáme skalní výšvihy i sněhové traverzy. Potkáváme naše spolubydlící, děkujeme jim za prošlápnutí a přejeme šťastný cestu do Grindelwaldu. Za dalších 5 minut už jsme na vrcholu Lauteraarhornu (4042 m).

Po dlouhé vrcholové siestě pomalu sestupujeme. Není kam chvátat, slunce se do sněhu v jižní stěně ještě neopřelo a my bychom potřebovali, aby sníh trochu poměkl. U lyží stepujeme ještě další půlhodinu a až ledový vítr nás přiměje začít se sjezdem.

Ze sjezdu mám velký respekt. 40-45 stupňů není úplně modrá sjezdovka. Opatrně se pouštím za Martinem, který bojuje ve zmrzlém sněhu a hlásí, že by to ještě chvilku chtělo. V rámci možností to tedy trochu zdržujeme a navíc vybíráme část svahu, která je víc otočená ke slunci. K prvním obloukům se musím hodně odhodlávat a po třech mám tepovku 250. Pak naštěstí sníh měkne, svah lehce mírní a já zjištuju, co s těmi lyžemi mám dělat. Pak už si nejen matador Martin, ale i já, nováček strmých sjezdů, užíváme pěknou lyžovačku.

Brzo je 900 výškových za námi, přejíždíme zmrzlé boule vypadlé laviny a pozvolným ledovcem sjíždíme pod bivak. Pár metrů na pásech vyběhneme vcukuletu, nejspíš i proto, že nás motivuje erárání občerstvení, které bivak nabízí. V tuto chvíli už jsme rozhodnutí, jaký je náš další plán, který dost usměrnila a inspirovala včerejší diskuze. Během necelé hodiny balíme a pokračujeme ve sjezdu.

Polední vedro si vybírá krutou daň. Tam, kde bychom v brzkém ránu jeli jak namydlený blesk, se v rozměklém sněhu sotva šineme. Naštěstí to jede aspoň trochu a pásy dáváme jen v závěru zpáteční trasy po ledovci Unteraar. Navíc konečně přijdou ke slovu tenisky, které už druhý den taháme v batohu.

Dlouhé žebříky k Lauteraarhütte tak sice lezeme s těžkými batohy, ale lehkými nohami. Je akorát 14:00, když otevíráme dveře chaty, která není v provozu, ale jinak skoro celá k dispozici. Odpoledne se nese ve znamení odpočinku a diskuze (již ne tak rozsáhlé) s následně příchozí pětičlennou skupinou. Obé s překrásným výhledem na vršek, na kterém jsme ráno stáli.

Nejkratší cesta z chaty by sice vedla stejnou cestou podél přehrady, ale té se rádi vzdáváme a rozhodujeme se využít i třetí den k průzkumu nových míst. Od Lauteraarhütte stoupáme na sever údolím Trift. Prvních pár set výškových je za trest. Sníh v noci nestihl promrznout a boříme se v měkké kejdě. Pod hřebenem už je to lepší a sluníčko v sedle Hiendertelltijoch (3093 m) naši náladu definitivně vylepšuje.

Krátký strmý úsek na severní straně slaním, Martin sjede a pak nás čeká kus cesty do neznáma. Traverzujeme do vedlejšího sedla, velmi neladně plužíme v nepřátelském sněhu a kličkujeme mezi trhlinami. Brzy se naštěstí napojujeme do sjezdových stop, vyšlápneme pod hřeben a podél ocelového lana vyručkujeme v 9:00 do Obre Bächlilicken (3073 m).

Navzdory brzké hodině nemá smysl na nic čekat. Sníh je pod plnou palbou slunce. V horní části se lyžuje zase trochu těžce, pak je to paráda. Až k chatě Bächlital sjedeme hladce, pak chvíli nandáme pásy a závěr k autu se zase pěkně sklouzneme. Tenhle návrat se povedl!

A na závěr ještě minutka z vrcholového dne: