Vánoční tatranské ledy

Vysoké Tatry máme z Budějc trochu z ruky. O to větší pro mě bylo překvapení, když jsem do nich v roce 2022 zavítal hned 2x a tím zvýšil mé celoživotní skóre o 200%. V létě jsem od toho moc nečekal a vyšlo z toho fantastické lezení. Ani na sklonku roku jsem neměl velká očekávání, ale tesli jsme s Lukym skvěle a úderně. Asi tohle pohoří budu muset vzít na milost.

Podmínka mezi svátky není bůhvíjaká, ale zdá se, že Tatry nabízí jedny z nejlepších možností ledolezení v celé Evropě. I když se nabízí známé rčení o jednookém mezi slepými. Luky místní terény navíc zná a tak se rád, po dvou vynechaných ledosezónách, nechám zlákat na rychlý výpad na východ. Pod Tatry přijíždíme akorát na svítání a po shlédnutí téhle světelné nádhery zaplouváme do Velké Studené doliny.

V podmínce toho není mnoho. Jako první zkusíme vzdálenější Grószov ľad, který sestává se dvou částí – dolní a horní. Na nástupu si chvíli počkáme, ale naštěstí je to jediné čekání celého výjezdu. Po přelezení úvodní, snazší a méně natečené části, projdeme krátkým sněhohrabem a už stojíme pod krásnou horní arénkou.

Ledopád Horní Grósz je širší a v pohodě se sem vejdou tři paralelní linie. Lezení je krásné s obtížností kolem WI4 a nad ledem je parádní řetězový štand na velkém šutru. Dáme si to dvakrát a jedeme dolů, abychom stihli ještě jeden kousek.

Ani se moc neodstrojujeme a scházíme kousek níž Studenou dolinou k Veverkovu ledopádu. Tady právě končí několik družstev a tak si snadno najdeme volnou linku a dáváme si na závěr pěknou délku končící opět na komfortním štandu. Na Hrebienok přicházíme za šera, máme radost z prvního odtesaného dne a těšíme se na další.

Na druhý den vybíráme tatranskou ledovou lahůdku. Zahřejeme a protáhneme se výstupem na Sliezský dom a odtud už to máme jen kousek k dnešnímu hlavnímu cíli, ledopádu Sopeľ (WI5). Slunce svítí, teplota akorát, led vypadá v relativně dobré kondici a nikde ani noha. Ledolezcův sen.

Tenhle led se dá teoreticky vylézt na jednu délku a Luky minulou sezónu empiricky vyzkoušel, že to není úplně nejlepší řešení. Takže to lezeme standardně na dvě délky se štandem ve skále pod klíčovým sloupem. Já si to užiju na prvním konci dole, Luky nahoře.

První délka je příjemná, ale hořejšek stojí za to. Luky do toho statečně napluje, bojuje v kulatých krápnících, nikde ani ťuk od předchozích lezců. Dost to vyhazuje do stran. Hlavně při vrtání. Výslednice fyzikálních sil je nakonec neúprosná a Luky padá do krátkého šroubu. Naštěstí, díky strmosti ledu, pěkně komfortně do vzduchu. Jen jeden pikl mu zůstal nahoře. Posílám mu svůj a Luky jde na další zteč.

Ano po pádu nemá Luky o nic menší odhodlání. Jenže pic, bum, za chvíli zase plachtí. Tentokrát zůstaly nahoře obě zbraně, celkově tedy smutně koukáme na sbírku tří cepínů. Začínáme pociťovat drobný deficit materiálu. Ještě že ten žlutej šroub pořád drží.

Luky se zase otřepe, kus se přitáhne, kus vezme rampouch na sokola, zavrtá další skrutku a brzy jsme plně ozbrojeni. Vybojuje to už bez ztráty kytičky až nahoru mě nezbývá, než to vyvzlínat s nezměrným úsilím na druhým konci. Je to fuška.

Jedeme dolů na jeden zátah a jdeme se na chvíli ohřát na sluníčko. Luky si chce dát reparát a tak jdeme na repete. Zase ke štandu v půlce a pak Luky vyráží, tentokrát už raději se šňůrami, do kolmáče. Bez dramat to vyleze, já už si opáčko rád odpírám a můžeme jít o led dál.

Akorát balíme lana, když přichází dvojka odspoda. Ještě že nebyli svědky těch lezeckých představení. Doporučují nám ještě jeden skrytý snazší led a tak to jdeme prubnout. Asi 100 metrů se prohrabeme sněhovým žlabem a dáváme si 50metrový lehký led, který, pokud víme ani nemá jméno. Slaníme z abalaků, které tu udělali kluci a jdeme si ještě tesnout o žlab vedle.

Orolínov ľad se nachází mezi těmi dvěma, co jsme už dneska lezli. Skupina horskáčů, co tu celý den trénovala, to akorát balí, takže nám i tady timing vychází dokonale. Dáváme si na dolez ještě tohoto jednodélkového krasavce a pak už nás čeká jen sestup po ledovce k autu, který s několika pády vyhodnocujeme jako nejnebezpečnější úsek celé akce. Tak zas někdy, Tatry!