Jarní podmínka u Winnebachseehütte

Chtěli jsme jet s Lukym na ledy. Jenže zaúřadovalo teplo, podmínka na lyže se zdála být všelijaká a tak jsme to odpískali zcela. A pak se Luky znova ozval a v jedenáct večer jsme se domluvili, že další den na skialp přecijen pojedeme. Nejspíš. Na přemýšlení o lokalitě tak mnoho prostoru nezbylo. Chtělo to někam výš a tak jsme vybrali Štubajky. A přes všechny peripetie z toho nakonec uzrál parádní výlet s fantastickými túrami. A přeplněným winterraumem.

Chata s wintrem pro deset není v posledních dnech roku největší jistotou, takže vyrážíme brzy ráno s tím, že můžeme plány snadno změnit. Když po deváté přicházíme k Winnebachseehütte, je nám jasný, že tu nebudeme sami. Naštěstí akorát jedna čtveřice míří dolů, my zabíráme taktická místa v rohu dolního patra a v jedenáct vyrážíme na vršek.

Breiter Grießkogel (3287 m)

V okolí chaty je k dispozici pěkná řádka skialpových túr, my na úvod vybíráme Breiter Grieskogel. Počasí se konečně rozhodlo, že bude spíš slunečné než zamračené, takže zvesela ukrajujeme metry k ledovci. Luky trochu zápasí se starými pásy a s absencí haršajsen, ale vcelku hladce se dostáváme ke Grieskogelferneru. Tam už je pěkná sibérie a tak jdeme každý svým tempem.

Kromě trablů s lyžemi se Lukymu začíná rozjíždět předzvěst nemoci a tak to po několikátém sundávání a nandávání lyží sto výškových pod vrškem balí. Já u kříže chytím signál (na chatě není), nasazuju u něj lyže a za další půlhodinu velmi rozpačitého sjezdu už spolu zjišťujeme, jak se změnilo osazenstvo chatičky. Minulou noc tu prý bylo 14 lidí, po našem příchodu z túry to vypadá nejdřív na téměř liduprázno v sedmi, ale než se snese tma, došťouchne se zase malý prostor na 12 osob. To je relativně akceptovatelné, teplo z neustále běžících kamen v kombinaci se skvěle těsnící novostavbou již bohužel nikoliv. Příště necháme spacáky doma.

Bachfallenkopf

Druhý den ráno jsme nikam nespěchali, ale zas jsme vyráželi první. Přitom bylo už půl osmé! V plánu jsme měli přechod do vedlejšího údolí Längental a k chatě Westfallenhaus, jen jsme se nemohli rozhodnout, kudy to vezmeme. Začali jsme výstupem k ledovci Bachfallen, odkud jsme měli v plánu vystoupit na stejnojmenný Kopf a z něj po hřebeni přejít na nám známý Längentaler Weißer Kogel (3218 m). Jen ten jeden centimetr na mapě zůstával velkou neznámou.

Popis na webu nekecal. „Bis Schidepot leicht. Über Blockgrat zum Gipfel 3.176m schwierig,brüchig!“ Do výšky asi 3050 metrů dojdeme po ledovci snadně. Pak hledáme nástup na hřeben. Třetí variantou se nakonec vyhrabu infarktovým terénem s volnými šutry jen abych zjistil, že hřeben dál je ve stejné kondici a je to ještě pěkný kus. Horko těžko nakonec slezu a tuto variantu zavrhujeme. Naštěstí máme akorát pěkný výhled na vedlejší Hoher Seeblaskogel a shodneme se, že to zkusíme tudy. Třeba nás to pustí a i kdyby ne, aspoň tam svítí sluníčko.

Hoher Seeblaskogel (3235 m)

Sem jsme měli jít hned ráno! Od ledovcového jezera stoupáme jižním údolím a užíváme se tepla a výhledů. Nikde ani živáčka, sníh beze stop. Lukyho bohužel zanedlouho přemáhá únava z nastartované nemoci a tak se naše cesty dělí. On směřuje do postele, já na kopec. Stoupám k hřebeni, pak zkratkou k ledovci Grüne Tatzen a odtud na vrchol – trasa zde.

Na ledovci už je vidět hned několik mravenců, kteří přišli dlouhou trasou z Lüsens. Traverzem horní části ledovce se napojuju na výstupovku a lyže parkuju jen pár metrů pod vrškem. Je kolem poledne a den dneska vychází počasím na jedničku. Nasazuju lyže a těším se na sjezd. Slunečná orientace vypadá navzdory jinak divokým podmínkám slibně. To se opravdu naplní. Strmý začátek je výživný, oprašuju chabé znalosti skákaného oblouku. Když už se to pokládá, vypne mi špička a zároveň i sichrák a jedna lyže se vydává napřed. Naštěstí se opět zdárně potkáme, všechno zamknu a po krásném ledovci přijíždím do Längentalu. Mrazivými svahy jedu dlouhým traverzem k chatě Westfallenhaus.

Winnebacher Weißkogel (3182 m)

Na chatě si užívám odpočinkovou půlhodinku. Dám řeč se čtveřicí našinců – tady mají prozatím kapacitu wintru přepísknutou jen o jednoho – a pak pomalu začínám mířit k naší chatičce. Stoupání do sedla Winnebach je dlouhé, mrazivé, ale nakonec uteče docela rychle.

Za hodinku, opět na blahodárném slunci, přemýšlím, že bych to zkusit ještě natáhnout na vedlejší Winnebacher Weißkogel (3182 m), na který se dá dobře chodit jak z Griesu, tak z Lüsens, případně ze zmiňovaných chat. Dneska už se nastoupané metry přehouply přes dva tisíce a v nohách je to znát. I přes pokročilou dobu tu nejsem sám. Závěrečným strmým hangem akorát sjíždí poslední dvojice. Posledních pár desítek metrů už se jde na botách, lyže nechávám asi 20 metrů pod vrškem. V krásném pozdním slunci si vychutnávám nejdřív výhled od kříže a po velmi defenzivním sjezdu strmé pasáže i prosluněné svahy nad sedlem. Za 20 minut jsem z vrcholu na Winnebachseehütte a zdárně se potkáváme s Lukym, kterému není dvakrát.

Večer trávíme především obranou našich spacích pozic. Jedna parta sice odešla, ale nahradily je jiné a situace se s postupující dobou ještě vylepšuje. Po páté, již za úplné tmy, přichází další čtyři a v půl sedmé ještě tříčlenná parta. Celkové skóre? 18. My se za neustálého vaření dalších a dalších špaget a přesouvání stolů a matrací snažíme usnout, což se nám po různě dlouhých sekvencích částečně daří.

Gaislehnscharte (3052 m)

Ani třetí den ráno není bohužel Lukymu nejlíp a tak mě vysílá na původně plánovanou trasu a sám následně sjíždí nejkratší cestou k autu. Já jdu, stejně jako předchozí den ráno, nejdřív k jezírku na konci ledovce Bachfallen a po něm až na konec do sedla u Kleiner Gaislehnkogel (3145 m). Pak se kus vrátím a díky ferratě snadno lezu na hřeben do sedla Gaislehnscharte (3052 m), které mi otevírá cestu do vedlejší doliny a následně zpátky do Griesu.

Ze sedla užívám kus parádní sjezd. Sníh je bohužel postupně čím dál horší a nad údolím Sulztal už bojuju s děsivou krustou. Po vyrolbované cestě od Ambergerhütte to už naštěstí jede jako po másle a po desáté už se potkáváme v Griesu u auta a můžeme frčet domů.