Za krásnými túrami není potřeba vždycky jezdit přes půl Evropy a nějaký ten drobný klenot se občas podaří objevit hned na kraji Alp. Přesně to byl případ hřebenů Falkenmauer a Kremsmauer, které jsem si zjara vyhlídnul při skialpovém výletu na blízkém Kasbergu a pak jen čekal, než přijde ten správný čas je prozkoumat.
O tomto zákoutí Hornorakouského předhůří jsem ještě před rokem neměl tušení. Dopředu jsem si zjistil jen základní info. Hřeben se evidentně chodí, jištění na něm netřeba a tak jsem jednoho říjnového odpoledne zaparkoval v údolí, kde pramení řeka Krems s vyrazil jsem na Falkenmauer touto trasou. Měl jsem před sebou 5 hodin světla a v batohu věci na spaní a nadstandardní zásobu 2,5 litrů vody, která se později ukázala být kritickým minimem.
Na Falkenmauer jsem šel oklikou, abych udělal jakési kolečko a také jsem si chtěl hřeben prohlédnout z dálky. Na to byla ideální odbočka na Pfannstein (1423 m), první vršek mojí trasy. Tady taky potkávám první a poslední turisty a pokračuju směle na jih, po zalesněném hřbetu Kalblingu. Zatím pořád ještě po značené trase, ale to se změní hned jak se přiblížím pod severní stěnu Falkenmauer.
Malou, ale dobře znatelnou pěšinkou mířím na západ a podcházím dlouhou stěnu. Za mokra nebo sněhu by to mohlo být nepříjemné, ale takhle vcelku svižně přicházím pod západní začátek hřebene na Falkenmauer (můžete mrknout na podrobné topo a popis hřebene z opačné strany). Teď přichází ta nejkrásnější část dne. Slunce se pomalu blíží k obzoru a výhledy jsou čím dál lepší. Terén je nenáročný. Občas je potřeba chytit se někde rukou, ale na zas moc, protože ne všechno drží.
U kříže Falkenmauer mám hlavně radost, ale také dvě drobné starosti. Navzdory začátku října je celé odpoledne děsné vedro a jak jste možná odtušili, na trase není žádný pramen. Nějaká voda mi ale ještě zbývá, takže tenhle trabl odkládám. Zásadnější je otázka, kudy dolů. Trochu lituju, že jsem si podrobněji nenastudoval popis, ale když jsem chtěl dobrodružný průzkum, mám ho mít. Pokračuju po hřebeni dál na východ.
Za Falkenmauerem je stezka po hřebeni méně zřetelná. Zkouším to obejít jižním svahem, ale po krkolomném sestupu následuje jen hrabačka zpátky na hřeben. Následuje kolmý skalní práh, takže je jasné, že tudy to dál nepůjde. Slunce je přitom je kousek nad obzorem a rovných míst na bivak jsem zatím moc nepotkat. Konkrétně žádné. Ztracen přitom zřejmě zcela nejsem, protože nacházím nýt.
Nakonec přecijen hledám popis trasy. Vypadá to, že se nemá jít pořád jen po hřebeni, což jsem empiricky už taky zjistil. „Klíčové místo je úsek v severní stěně, kde je trojkové lezení a bývá nepříjemně vlhké. V roce 2019 usnadňovalo výstup a sestup fixní lano, než do toho naplujete, ujistěte se, že tam visí.“ Tak proto ten nýt… Erární lano tu není, v batohu taky nic, ale aspoň vím, kudy dál. Opatrně to slézám, nacházím náznaky stezky a úspěšně se exponovaným traverzem v severním svahu dostávám na vedlejší Törlspitze a odtud už snadno do sedla, kudy prochází turistická značka. Ještě chvíli přemýšlím o další postupu, ale zbývajících 30 minut světla moc operačního prostoru nedává a tak nakonec beru zavděk rovným místem u vyhlídkové lavičky.
Během noci toho moc nenaspím. Může za to děsný vedro a úplněk. Během převalování taky vypiju skoro všechen zbytek vody, takže je mi jasný, že to ráno bude rychlá akce. Vyrážím po šesté a mám před sebou tuto trasu.
Pokračuju stále na východ, tentorkát už výrazně přímočařejším hřebenem Kremsmauer (tady najdete popis a topo hřebene Kremsmauer s alternativním východištěm v Steyrlingu). Stezička vede nejdřív v jižním svahu a brzy se dostává na hřeben. U prvního křížku jsem ještě za tmy, ale už je jasný, že i svítání bude stát za to.
Na Kremsmauer (1604 m) dorazím akorát na svítání. Dojdu si ještě na vedlejší Pyramide, kam vede oklikou i turistická, ale rozhoduju se, že si dám rád hřeben i zpátky, abych si užil tak krásné ráno. I hřeben Kremsmaueru je takové lehké hřebenové popolejzání, většinou chůze a občas kus skály. Jeden úsek je asi za III. Kochám se, fotím a po osmé jsem zpátky v sedle Törl.
U skalního okna dopíjím poslední hlt vody a už se nemohu dočkat další. Fofrem sbíhám dolů, což mi stehna budou připomínat ještě pěkných pár dnů a v devět už skáču do ledového Kremsu. Po 24 hodinách přijíždím domů a už teď se těším, že si této parádní trase dám někdy repete!
