Na tuto historickou linku z konce 19. století jsme už měli nějaký ten pátek políčeno. Žulové jehly na východním okraji šamonických „Aiguilles“ vypadají atraktivně ze všech stran a navíc ty názvy! Jméno ledovce Nantillons zní jak z Verneovky. Už jen nahlédnout do doposud neznámého koutu montblanckého masivu nás převelice lákalo.
Po Kuffnerovi jsme byli k smrti unavení, ale stačil den u koupáku, abychom zas měli roupy. Předpověď navíc slibovala dokonalé počasí, takže jsme neměli ani relevantní výmluvu. Tentokrát jsme už nevymýšleli žádné speciality typu vícedýlka na rozhýbání a s rozvahou jsme započali den kávou, croissantem a nakupováním. To poslední bylo důležitější, než by se mohlo zdát a bude o tom řeč později. Ještě v klidu skoukneme na náměstí kvalifikaci na světák v lezení na obtížnost a odpoledne vyjedeme k mezistanice na Midi. Krásnou procházkou kráčíme pod závratné stěny.
Na parádních místech pro bivak jsme nečekaně za hodinku a půl. Některá jsou již obsazená, ale snadno si zabíráme pohodlné 2+kk a užíváme si příjemný podvečer. Výhledy máme famózní a začátek trasy po ledovci je jasný, stejně jako noční obloha, pod kterou se tentokrát i nečekaně dobře vyspím.
Zkušeně vycházíme jako první. A nezkušeně proto chvíli bloudíme u nástupu na Rognon des Nantillons. Těch 10 minut nás ale zdaleka nezpomalí tolik, jako rozvážné tempo způsobené předchozími 4 dny. Jsme ale připraveni, že dnes bude naší hlavní zbraní protřelost a nikoliv ukvapenost. Už za šera přicházíme pod odtrhovku, dobíráme vodu a sundáváme mačky. Začínáme traverz Charmoz-Grépon, který má být „true classic“. Nejsme si jisti, zda to má být příslibem, nebo varováním.
Zpočátku stoupáme hladce. Možných směrů je několik, volných kamenů taky, ale s trochou opatrnosti nás limitují jen stále bolavé nohy a zkrácený dech. Pak nás to z žebra dovede k systému komínů a tam už výrazně zpomalíme a jistíme místy i postupově. Burgenerovo spárou, která je spíš komínem, se prosmýkneme jen s vypětím všech sil a i když jsou další úseky už snazší, dolézáme na hřeben Charmozu docela vyjukaní.
Užíváme si sluníčka a dáváme chvíli oraz. Taky se dostáváme kus mimo trasu a tak se necháme předlézt jedinou dvojicí, která dneska jde totožnou túru. Slézáme pár metrů níž a přelézáme další 4b místo, které je na hraně našich pohorkových schopností. Začíná dlouhý tanec na hřebeni.
Chvíli lezeme na straně Nantillons, chvíli na straně Mer de Glace. A mezitím balanc na hřebeni uprostřed. Nejde o těžké lezení, ale sporadické jištění a extrémní vzdušnost vyvolává šimrání v žaludku. Hodně nepříjemné místo je kolem věže La Carré, potom už následuje jen sestup a slanění do sedla.
Lezecká část ale teprve začíná. Z kuloáru vylezeme nejdřív koutem a skrz skalní bránu na sluncem zalitou východní stranu. A pak zase zpátky do stínu. Kus slezeme a už stojíme pod legendární délkou. Mummeryho spára je oficiálně psaná za 5b, ale zkuste takhle těžkou cestu postavit na Smíchově a dostanete pěkně za uši. Pokorně obouváme lezečky a i tak máme s úvodním boulderem co dělat. Luky to tahá, já jsem rád, že to můžu jistit zezadu a nahoře si oba oddechneme. Bylo to hezký lezení. Ale spíš tak za 6b.
Prolejzačka pokračuje. Poctivě střídáme obě strany hřebeny, lezeme, slaňujeme a především se snažíme udržet rovnováhu. Poslední překážkou před jižním vrcholem je zetková spára, která je naštěstí netypicky snazší, než deklaruje popis a my můžeme pozdravit Madonnu.
Na vršku je zrovna docela narváno, většina dvojic dorazila východní stěnou od chaty Envers. Pokračujeme v rozvážné taktice, zařazujeme piknik a poté v klidu začínáme slaňovat. Kus na východ, pak opět tradičně na druhou stranu hřebene, kus slezeme a pak začíná ta pravá zábava.
Teď přichází na řadu téma nakupování. V kombinaci s naší leností. Pro sestup z Gréponu se nabízí dvě varianty. Buď po hřebeni do sedla Nantillons a pak po horní části ledovce. Jenže to je dost strmé a nebyli jsme si jistí, jestli odtávající ledovec s ledovými úseky bude kompatibilní s našimi odlehčenými mačkami a 250gramovými cepíny. Nebo slaňovací drahou v západní stěně Gréponu, kde jsou navrtané štandy po 50 metrech. Jenže kdo by se chtěl tahat se dvěma lany kvůli pár slaněním? A tak Luky pořídil Beal Escaper a pěkně jsme se zapotili.
Teoreticky to funguje dobře, ale reálné použití má své limity. Sekne se nám to hned při prvním stahování. Se sakrováním pro to dolezu a uklidňujeme se tím, že je daný terén zákeřný i pro klasické slaňování. Další délka vyjde dobře, ale následující už jsme zase v pasti. V kolmé skále, s lanem seklým kdesi nahoře. Máme ale víc štěstí než rozumu. Teda ne že by se v našem případě muselo štěstí přetrhnout. Nad námi se objeví dvojice a lano nám zachraňují. Než stihneme borcovi poděkovat, začne sám: „Beal Escaper is total bullshit.“ Poví nám o svých příhodách, které se nijak neliší od té naší a ještě 2x nám pomůže se slaněním. Na ledovci jsme stejně rychle, jako dvojky, které šly přes sedlo. Pak už to jde naštěstí hladce. Fofrem po rozměklém sněhu pod séraky, slanit před Rognon a sláva nazdar bivaku.
I když jsme unavení, ani zdaleka se to naštěstí neblíží stavu na Mauditu. S časovou rezervou dojdeme na Plan a frčíme do rozpáleného údolí. Dnešní šichta ale zdaleka nekončí. Dáváme sirky do očí a s výhledem na Charmoz a Grépon sledujeme do tmy velké finále.