Skialpové túry mají někdy velmi nestandardní průběh a toto byl neoddiskutovatelně jeden z nich. Po třech dnech focení opouštíme s hlavním modýlkem Alešem v 15:30 sjezdovky v Söldenu a míříme dále do nitra Ötztálského údolí. Cíl? Chata Langtalereckhütte, kde nám před dvěma dny chatař nekompromisně oznámil, že mají zcela plno. S odhodláním ve smyslu hesla „drzé čelo je lepší než poplužní dvůr“ opouštíme v 17:00 Obergurgl s velkým odhodláním a ještě většími obavami, že budeme spát někde v záhrabu.
Celou dobu k chatě vymýšlíme, jak to navlíkneme, abychom nemuseli potupně zpět do údolí nebo nocí na jinou chatu. Jsme už nemálo unavení a pohled skrz okno láká do útulné a vyhřáté Gaststube. Stejný obraz ovšem odhalí krutou skutečnost – chata je narvaná k prasknutí. Nervózně otevíráme dveře a nesměle přešlapujeme před dveřmi kuchyně. V nich se za chvíli objeví správce s vizáží a drsňáckými manýry Bruce Willise a vrhne na nás pohled, který nás málem otočí na patě a vyžene zpět do mrazu. Navzdory prvnímu dojmu nás ovšem tento dobrák zachrání před smrtonosnou bivakocí pastí a my se můžeme ubytovat v luxusním podkrovním loftovém ateliéru (viz foto níže). Aby si to nerozmyslel, odkývneme dokonce i nabídku večeře, ačkoliv to znamená nacpat si břicha tak, že nám odletují knoflíky od kalhot. Zmoženi vypjatou situací, usínáme spánkem spravedlivých, který narušuje jen hlahol a křoustání spolunocležníků z Polska.
O co později jsme dorazili a chatu, o to dříve ji opouštíme. Budík v pět probouzí jen nás a rozespalého kuchaře. Protože máme na skialp jen jeden den, hodláme si to jaksepatří užít. Jako první cíl volíme blízký Eiskögele. Pěkně svižně do kopce hned od dveří chaty, mrazivým severním svahem vstříc spásnému slunci, které vykukuje za vrcholovým hřebenem.
Letošní jaro si zřejmě dalo za cíl potěšit všechny víkendové skialpinisty, takže je opět den jak ze žurnálu. V osm stojíme u kříže, který máme jen pro sebe a my i okolní vrcholy se koupeme ve sluneční lázni. Po druhé snídani zapínáme lyžáky na krev a pouštíme se do sjezdu. Severní stěna = mráz + prašan. Tuhle rovnici máme rádi!
Včerejší plánování s přecpaným žaludkem nešlo moc hladce, ale po dlouhém špekulování jsme se rozhodli pro Seelenkogel. Jenže ejhle, on má hned tři vrcholy. Vyšlapanou stopou supíme pláněmi. S každým metrem stoupá navzdory fyzikálním zákonům i teplota.
Dostáváme se pod vrcholový hřeben a už víme, že jsme v pasti. Stejně jako naši předchůdci se k vrcholu Mittlerer Seelenkogel snažíme probojovat po hřebeni, ale marně. V trojkovém terénu míjíme jisticí tyče a nýty. Naši výbavu pro boj s terénem ovšem představuje jen cepín a kuráž. Dotáhneme to o kus dál, než předchozí vyšlapané stopy a pak už statečně prcháme z bojiště. V aktuální podmínce je to bez lana holý nesmysl. Co nejde vylézt, musí se obejít. S kopce je to hej, do kopce ouvej!
Stoupání do sedla mezi Hinterer a Mitlerrer Seelenkogel připomíná peklo. Už víme, jak se cítí fotovoltaické články pod plnou palbou slunce. Zásoby pití jsou na nule, hlava se motá a svah je nekonečný. Ještě, že nás na hřebeni čeká spásný bufáč.
Lehce malátní se dopotácíme ke kříži. Navzdory neděli, jasné obloze a plné chatě si vrcholové panorama užíváme sami. Strmé svahy směrem do Itálie vyvolávají závrať, v dálce z lehkého oparu vykukují Dolomity. Polykáme poslední kapku vody a připravujeme se na sjezd. Ten je doslova za odměnu a mnohem lepší, než jsme čekali. Nejednou jsme plni energie, nadšení je naštěstí povolenou formou dopingu. Kroutíme ladné vlnovky v prašanu na ledovci a sjíždíme strmý 40 stupňový kuloár do údolí Rotmoostal. Až davy malých lyžařů ve skiareálu nás probudí z našeho snění a uvádí do hektické reality.
Foceno na Fujifilm X-T1 + 18-55/2.8–4.0. Mrkněte za kolik se dá tato hračka pořídit. Zakoupením fototechniky přes tento odkaz mě drobně podpoříte a nezaplatíte ani o korunu navíc. Díky!
