3 dny, 3 hodnotné túry. Výjezd do Stubaiských Alp na začátku dubna jsme si užili na maximum a hlavní zásluhu na tom mají Alča s Jardou. Ti nás velkoryse přijali do party a my jsme si s Martinem mohli vychutnat fantastické výstupy i sjezdy pod dohledem bezkonkurenčních znalců tamějších terénů.
Do poslední chvíle bylo překvápko kdy a v jaké sestavě vyrazíme. Když už jsem měl večer sbaleno a nakročeno k odjezdu, ozval se Martin a tak jsme odjezd odložili na nekompromisní ranní hodinu. Martin přijel na čas (!) a než stačil vylíčit všechny novinky, parkovali jsme u lanovky, kde si Alča s Jardou akorát dovařují čaj. Pobalíme, zaplatíme 39 EUR za Tourengeherkarte a vezeme se na Schaufeljoch.
U stanice lanovky zapínáme pípáky. Až na Martina, který si z něj takticky den předem vyndal baterku, ale má tu kliku, že díky sezónní permici může sjet do mezistanice pro novou. My ostatní zatím prošlápneme žlábek na Hildesheimerhütte, obsadíme postele a přebalíme se na odpolední túru.
Pro rekognoskaci sněhové podmínky vybíráme klasickou trasu směr Zuckerhütl. Šlapeme do Pfaffenjochu a pak ke kříži stejnojmenného vršku. Tam se zase setkáme v plné sestavě poté, co Martin úspěšně najde telefon, který vytrousil cestou. Jarda velí ke sjezdu na sever, kde čuchá pěkný sjezd v hodném sněhu. A má recht!
Od konce ledovce Sulzenau šlapeme zpátky do Pfaffenjochu, Martin se jde ještě podívat pod Zucker a sjedeme si dalším pěkným sněhem pod chatu. Vydupneme si ten den již podruhé žlábek a s 1500 výškovými v nohách uzavíráme první den v pohodlí oblíbeného wintru.
Trasa prvního dne (zaznamenával Martin, díky)
Druhý den nás berou místní matadoři pro změnu na západ. Začneme procházkou po hřebínku, prosmýkneme se po sjezdovce a už pěkně ve volném terénu, pro změnu parádním prašanem, sjíždíme do Warenkaru.
Od sedla na hřebeni Warenkarseitenspitze nás dělí asi 500 výškových. Je to ježděné, ale výstupovku si musíme poctivě šlápnout. Naštěstí je to měkký tak akorát a sil je po ránu ještě dost.
Do prošlapávání dlouhého zasněženého hřebene na vrchol se nám dvakrát nechce a rádi se necháme zlákat sjezdem na druhou stranu hřebene. Navíc nechceme otálet, protože nás čeká strmější výstup do Wüttenkarsattel, který je celý na slunci.
V sedle volíme osvědčenou taktiku z předchozího dne. Sjezd na sever, dokud bude pěkný sníh. Lyžujeme do 2700 metrů, dáváme piknik na sluníčku a šlapeme dlouhou štreku do Daunscharte. S pomocí jedné kotvy se prosmýkneme areálem a čtvrtým parádním sjezdem tohoto dne přijíždíme pod oblíbený žlábek.
Osazenstvo chaty se v naší nepřítomnosti hojně rozšířilo o gajdíka s 5 klienty a tak trávíme maximum času venku sofistikovaným lovením vody, vařením a plánováním následující túry.
Trasa druhého dne (zaznamenával Martin, díky):
Třetí den vstáváme nejčasněji. Sjíždíme žlábkem, já s Martinem tu odkládáme nepotřebné věci a šlapeme stínem do sedla Gaißjoch. V merku máme výstup na Sonklarspitze, jejíž západní svahy ale takhle zdálky nevypadají zrovna příznivě. Aspoň dle znalců. Rozhodujeme se tedy pro dlouhý sjezd na jih.
Od spodní stanice nákladní lanovky šlapeme včerejší stopou na Siegerlandhütte s tím, že na Sonklarspitze zkusíme vylézt alternativní trasou. Pokud tedy počasí a podmínky dovolí. Dneska se totiž dost ochladilo a vítr nabral na síle.
Od chaty jdeme méně i více strmými svahy až pod vysypaný žlab, kde musí lyže na záda. U hřebene už to fučí naplno. Probíjíme se k vršku Hohes Eis a v podvědomí se všichni říkáme, že tady sjezd nebude žádná hitparáda.
Za hřebenem vítr na chvíli poleví, ale jen proto, aby mohl u kříže zase zaúřadovat. Užíváme si krásné výhledy do Itálie a nakonec to díky kombinaci dobrého úsudku a lenosti posíláme dolů strmými západními svahy.
Sjezd je nakonec opět parádní. Zprvu akceptovatelně krustovatý, po průjezdu podíl skal už stoprocentně plezírový. Přes Gaißjoch se vracíme po známé trase, loučíme se Alčou a Jardou, kteří zůstávají ještě na další dny a s unavenýma nohama sjíždíme po sjezdovkách až k autu. Díky všem za tenhle skvělý výlet!
