Tohle byl v zásadě pracovní výjezd. S Lukym jsme ale do Arca vyrazili o dva dny dřív a díky nemalé dávce odhodlání se nám k průvodcovským povinnostem podařilo přidat čtyři vícedýlky a ještě nějaké to lezení na skalkách. Největší zážitky jsme si samozřejmě odnesli z tradičních linek – Diedro Maestri VI+/A0/400 m a White Crack VI+/A0/300m
Přitom to nezačalo zcela hladce a první setkání se skálou bylo dost rozpačité. Zamířili jsme na Monte Casale s cílem vylézt cestu Se la conosci la evity. Přesto, že jsme nedaleko lezli před pěti lety, kufrujeme už na nástupu. S rychle plynoucím a teď již notně prohřátým dopolednem v nás rostou pochyby, jestli v 400metrové stěně každý s litrem vody přežijeme. Zachráněni jsme naštěstí tím, že nás úvodní šestková délka zabaví asi na hodinu. S velkou úlevou jsme se probijeme zpátky na dno údolí a shodneme se, že po zmrzce zkusíme začít znovu, jinde a lépe.
Moon Bears 6/250 m
Parete Limaro, Piccolo Dain. Topo zde
U druhého pokusu jsme nenecháváme nic náhodě a vybíráme populární sportovku s 10minutovým přístupem. Díky pozdnímu nástupu doháníme další lezce až v závěru stěny a užíváme si příjemné lezení, které nám výrazně vylepšuje morál. Mezi asi desítkou cest ve stěně Parete Limaro patří Moon Bears mezi ty papírově lehčí, ale klíčová místa nám na šestku přišla docela svižná. V porovnání s ranním dobrodružstvím to ale nebylo nic zákeřného.
Diedro Maestri 6+/A0/400 m
Piccolo Dain. Topo zde
Když to včera nešlo stěnou, půjde to dneska koutem. Dominanta 400metrové stěny na Piccolo Dain nás zaujala na první pohled. Cesare Maestri v ní v roce 1957 strávil 4 dny a my jsme pevně doufáme, že to zvládneme rychleji. Už nástup pod stěnu představuje velký zážitek – nejdřív exponovaná ferrata nad Sarcou a následně svérázný přechod přes lana obřích průměrů. Navigace je ale snadná. Přímo pod největší kout široko daleko.
Druhý den máme dobrodrůžo hned od začátku. Diedri Maestri je ten kout uprostřed.
První délky jsou poněkud organické, ale i tak vyžadují místy nelehké kroky. Někdy i v součinnosti s pevně rostlými kusy vegetace. Ve 4. délce už ale žádné pomocné stromky nenacházíme. Pěkný koutek se dostává do hladké plotny, kterou v několika krocích dle instrukcí hákuju. Ta pravá zábava čeká ale v 5. délce, kde je vše navíc mokré. Inu, je potřeba umět lézt ve všem.
Všechny další délky už jsou suché a lezení je nádherné. Skála je pevná a kout často tvoří krásné sokolíky. Hákovačka nás čeká už jen v pár krocích v 8. délce, tam by to volně bylo výrazně obtížnější. Všechny štandy jsou připravené, občas něco přidáme, nebo pro jistotu provážeme vlastní smyčkou. V cestě jsou skobky různé kvality a výjimečně nějaký ten nýt.
Závěr koutu už je za odměnu. Lehčím terénem posledních tří délek dolézáme na vrchol stěny a sestupujeme pěšky zpátky do Sarche.
Via Pantarei 7/170 m
Parete San Paolo. Topo zde
Následující 3 dny ferratování jsme sice proložili pár sportovními jednodýlkami, ale už se nám začalo stýskat po něčem delším. Předposlední den nám do společné večeře zbývá ještě pár hodin a tak vybíháme pod stěnu Parete San Paolo, která nabízí kratší linky a bezkonkurenční 5minutový nástup. Pár cest jsme tu už v minulosti lezli, tentokrát vybíráme sedmovou šestidélku Via Pantarei. Friendy necháváme v autě, tady stačí jednoduché lano a sada presek.
Nejdelikátnější se ukáže být hned nástupová délka, ve které čeká ladička v plotnách, v dalších délkách si pak užíváme vyrovnané lezení v rozmezí 6–7. stupně, často opět v oblíbených koutech. Kromě pár metrů v předposlední délce nemá linka slabé místo. Brzy máme posekáno a sbíháme na pizzu.
White Crack VI+/A0/300 m
Colodri, Topo zde
Na rozlučku si vybíráme Colodri, klasiku všech klasik a cestu White Crack. Na bergsteigenech na ní pějou samou chválu, tak jdeme prubnout, jestli si nekecaj. Tentokrát nevyrážíme s ranním kuropěním, takže nás čeká trochu výsmah. Snad to těch 9 délek vydržíme.
První dvě délky jsou sice psané za pět, ale kombinace zrodu cesty v roce 1979, teploty a výrazné oleštěnosti má za následek, že se ani tady nenudíme. Navíc tudy začíná víc linií, takže si musíme dát i pozor, abychom nezabloudili.
Pod 3. délku se dá teoreticky natraverzovat z boku (nebo tudy zdrhnout) a začíná i svižnější lezení, takže na čelbu jde Luky. Pěkný kout vede pod menší střechu, zpod které se pokračuje vzdušným hákováním. Volně nám to přijde tak těžký, že to ani nezkoušíme.
Po odpočinkové 5. délce začíná highlight celé cesty – dvoudélkový, 60metrový kout s parádním lezení a už i pěknou expozicí. Skobky jsou sporadické, ale všechno jde krásně dojistit. Užíváme si to.
Poslední dvě délky jsou už jen na dolez, především v ta poslední je dost špinavá a lámavá, ale to už nám nijak nezkazí dojem z téhle velkolepé linky. Díky Luky za další krásné lezecké zážitky!
