Dolomitské kuloáry

Letošní zima byla ve znamení sporadických, krátkých, ale úderných výjezdů do Alp a tento tu sérii krásně doplnil. A opět to byla Itálie, která nám nabídla parádní podmínky, tentokrát na lyžích a v terénu, ve kterém není záhodno padat. S Martinem a Alešem jsme během 2 dnů sjeli hned 4 kuloáry, poznali nová zákoutí Dolomit a užili si dvě roční období.

Začalo to klasickým špekulováním. Aleš s Martinem dlouho váhali, jestli vůbec na tak krátkou dobu vyrazit když počasí na jeden ze dvou dnů není jisté, pak jsem se k jejich překvapení do strmosjezdové party nanominoval i já a následně se Martin poněkud zdržel na večírku. V sobotu po poledni jsme to konečně rozsekli, z Budějc vyrazili o bezmála 4 hodiny později, než jsme původně chtěli a po půlnoci jsme po notně namrzlé a lehce zasněžené silnici dobruslili serpentinami do Passo Pordoi.

Jestliže byl odjezd váhavý, tak plán na ty dva dny byl naopak jasný. Aleš s Martinem to měli detailně promyšlený a já osobně jsem se tentokrát jen vezl, nezajímal se o zbytečné detaily a vystačil si s ujištěním, že to přežiju. Jako první byl na pořadu dne hned ten nejobtížnější sjezd, Canale Holzer (45°/50°, 5.1, 500 m), velká místní klasika. Abychom se před tím aspoň trochu rozhýbali, opovrhujeme lanovkou a bereme to známou trasou do Forcella Pordoi pěkně po svých.

Ráno s výhledem na Piz Boé nemá chybu. Vyšlápneme ještě kousek a už koukáme do díry, kterou hodláme sjet dolů. Nikde ani noha. To se ale změní, když se rozhodneme podívat ještě k horní stanici. Přijíždí první kabinka s natěšenými freerajďáky, Martin zmizí na kafe a my si nadáváme, že nám utekla příležitost užít si kuloár v klidu a bez lidí.

Naštěstí se naše předtucha nenaplňuje. Stojíme nad Holzerem, prašanu je tak akorát a stop minimum. Možností je v tomhle masivu hodně a ostatní se evidentně rozprchli jinam. Otáčíme první oblouky a zdá se, že máme kliku. Podmínka je parádní. Zatím. Zužující se kuloár, který nabírá na sklonu vyvolává náležitý respekt. Aspoň tedy u mě, který se při skialpu tradičně drží na svazích do 30 stupňů.

Když se kuloár zúží na minimum, objeví se uprostřed ještě šutr. Kolem něj se dá naštěstí opatrně sešoupat a zcouvat a pak už nám nic nebrání užít si ti nejužší a nejstrmější část. Sněhu je tak akorát a jeho kvalita špičková. Brzdíme až před skalním prahem vyšperkovaným malým ledíkem. Slaňujeme s lyžemi na nohách z erárního štandu.

I spodní část Holzera je za odměnu. Jediné, co nás vždycky zastaví, jsou bolavá stehna. Ještě posledních pár metrů a vjíždíme do údolí Val Lasties. Tenhle sjezd byl opravdu excelentní! Máme radost, že nám to tak pěkně vyšlo, lepíme pásy a vydáváme se na výstup zpět do Forcella Pordoi.

V polovině výstupu si všimneme dalšího pěkného kuloáru, později zjišťujeme, že je to Col Alton (max. 45 st., 3.3). Už je to ježděný a tak se, plni nadšení, rozhoduje, že ho ještě přidáme k programu dnešního dne. Než k němu ale dovandrujeme, změní se několikrát počasí a sjezd absolvujeme za lehkého sněžení. To by zas tak nevadilo, ale je znát, že tady zaúřadovalo ranní sluníčko a podmínka není zdaleka tak plezírová. Poprvé a nikoliv naposledy si říkáme, že je potřeba umět to sjet ať už je sníh jakýkoliv a v bílé tmě se dole napojujeme do známé stopy.

Třetí návštěva Forcella Pordoi už je zpestřená svěžím větrem a zimou. Šlapeme (někdo standardně na pásem, jiný tzv. Martinovo dvojkombinací) ještě kousek na hranu a stojíme nad dnešním třetím kouskem. Canale Joel (max. 45 st., 4.1) je dalším místní populárkou, který se s oblibou kombinuje s Holzerem. Vede totiž zpět do Passo Pordoi. Po předchozí zkušenosti v Antonu se obáváme nevalné podmínky, ale ve střední části je lyžba nakonec docela příjemná a trochu na nás vykoukne i slunce.

Pod Joelem se naše cesty rozdělují. Já s Alešem sjíždíme do sedla na kafe a pro auto, Martin má ještě elán a jde si užít vichřici a krásný dlouhý sjezd údolím Val Mesdi. Sraz máme v Colfoscu naproti ledům. Naše motorizované družstvo má nějakou tu hodinku k dobru, takže zatím s Alešem ladíme nástup na další den. Po zevrubné prohlídce masivu Sassongher ze všech stran, projetí všech silniček v obci a nastudování průvodce se nakonec večer rozhodujeme, že to vezmeme z úplně jiné strany, než jeho stránky doporučují.

Druhý den ráno vyrážíme z údolí u osady Verda severně od Corvary. Tady už, narozdíl od Passo Pordoi, vládne jaro. Nejdřív to vypadá, že půjdeme na botách až na Sassongher, ale po úvodní hodince už naskakujeme do lyží a stoupáme malebným údolím mezi vrcholy Sassongher a Para da Giai. Už jen tuhle túru si nemůžeme vynachválil a i sjezd by tu stál za hřích.

My ale ze sedla v závěru doliny mířím dál na jihovýchod. V trase letní cesty přichází po několika strmých zatáčkách k dnešnímu cíli, kuloáru Valscura (max. 45 st., 600 m). Kluci míří ještě ke kříži, který je o 150 metrů výš, mě je dneska s nastupující virózou ouvej, takže šetřím síly a jdu se jen projít po panoramatickém hřebínku. Brzy se sejdeme nad kanálem a těšíme se na sjezd.

Už první oblouky bohužel prozradí, že si Holzerovskou podmínku nezopáknem. I sem po ránu zasvítí a teplo se sněhem dělá divy. I tak těch 600 výškových nějak musíme sjet a tak statečně kroutíme a skáčeme. Atmosféra je v dlouhé, strmé a šikmé rokli parádní.

Finální zpestření obstará slanění luftem a pár oblouků na sluníčku. Pak trvá asi hodinu, než se klečí a potokem koryta probijeme k autu. Místy ještě zkoušíme lyžovat, ale jižní svah moc možností nenabízí a nejlepší je vzít lyže do ruky. Jen na poslední louce nad autem si neodepřeme možnost užít si ještě 20 oblouků a tak můžeme hrdě říct, že jsme lyžovali až na parkoviště. Díky kluci, že jste mě vzali s sebou!