To jsme si zase po delší době užili zase trochu toho horského utrpení. A empiricky si potvrdili, že není radno podceňovat žádnou, byť populární túru. Na hřebeni Kuffner jsme si užili krásné výhledy i velkolepou atmosféru, ale především jsme si udělali reálný obrázek o naší aktuální formě a zapracovali na naší pokoře.
Druhý den v Chamonix nám počasí moc nepřálo. Proto jsme vsadili na jistotu a vyjeli na Brévent. O tom jindy, ale přesah do této akce je takový, že jsme se po návratu z 400 metrů vícedýlek a po nemalém špekulování fofrem sbalili a rozeběhli se stihnout poslední lanovku na Midi. V plánu máme velkou klasiku z roku 1887, hřeben Kuffner na Mont Maudit.
Na Torinu nám dali košem, ale my se jen tak nedáme. Člověk je snadno statečnej, když mu batohy vyveze lanovka. Přidáváme spacáky, karimatky a záložní stan a už si to štrádujeme liduprázdným plató pod Cosmique. Počasí zrovna nepřeje, okolí halí mlha, fouká a občas spadne nějaká ta vločka. Než stavět stan, to raději ještě prubneme tu dřevěnou chajdu, třeba budeme mít štěstí.
A vyšlo nám to! Nejsme tu sice sami, ale ke třem klukům z Chile se snadno vejdeme. Ti se, narozdíl od nás, napouští do žádných velkých akcí. Jdou přes tři vrcholy na Blanc a navíc mají dost možná aklimatizaci na 6000 metrů, což je o zhruba o 5500 víc, než máme my. Povečeříme ve všech vrstvách, vsoukáme se na palandy a jdem na kutě.
Od té doby, co spadnul bivak v sedle Fourche, je z hřebene Kuffner o něco delší túra. A z naší ložnice ještě o to víc. Zvlášť když se nám pod Pointe Adolphe Rey podaří solidně zakufrovat. Když se zrovna mlha na pár vteřin protrhá, osvítí měsíc gigantické trhliny a my mezi nimi drahnou chvíli hledáme správný směr. Když se z toho konečně vymotáme a zahlédneme nejen náš hřeben, ale i tečky těch, kteří šli z Torina a nebloudili, oddechneme si. V klidu zůstáváme asi 15 minut než dojdeme k odtrhovce.
Kdybychom nevěděli, že to před chvílí přelezli ti před námi, byli bychom o dost nervóznější. Luky to vybojuje, já za ním a musíme dost zabrat. Jestli ti, které v průběhu dne potkáme, měli opravdu jen jeden cepín, jak naznačují jejich batohy, tak bychom chtěli vědět, jak se s tím popasovali oni. Následuje dlouhý kuloár, který je místy skalnatý a delikátní. Tu a tam něco založíme a akorát přichází čas vypnout čelovky, když dolézáme na hřeben.
Začíná nám být jasný, že to dneska žádnej rychlostní rekord nebude. Zaprvé proto, že nás už teď bolí nohy a plíce nestíhaj, ale také to vypadá, že si užijeme víc lezení, než je tu běžně zvykem. Průvodce popisuje spodní část linie jako sněhový kuloár vlevo od hřebene a tak nás trochu překvapuje, že nás stopy našich předchůdců brzy dostanou do mixů a následně co čistě skalního terénu.
Začíná se tvořit zácpa. Ne že bychom nebyli rádi za chvilku odpočinku, ale všeho moc škodí. Party před námi trochu bojují, pak se jim zasekává lano natažené mezi žulovými pláty na celou dýlku. Jsme zvědaví, co na nás čeká, ale hlavně už se těšíme, až se zase pohneme.
V horní části horní fotky je aktuální crux. Nasoukat se do kouta ještě jde, ale následný přelez do spáry za rohem vyžaduje hodně sil a ještě víc nervů. Nejsou nohy a když si všechny friendy vyplácáte ve spodní části, není ani jištění. Luky musí hodně zabojovat na prvním, já jen o trochu míň na druhým a konečně jsme zase v trochu procházkovějším terénu. Vychutnáváme si zaslouženou pauzu na slunci.
Další část hřebene je naopak v průvodci popsána docela zevrubně, ale v aktuálních podmínkách není nijak dramatická. Po krásném a dobře prošlapaném hřebeni přejdeme po typické převěji pod Pointe De L’Androsace, tu travezujeme zleva ze strany Brenvy a krátkým skalním koutem sněhovým svahem se dostáváme opět na hřeben.
Vypadá to, že většina lezení je za námi, ale to je v našem případě spíš špatná zpráva, protože monotónní dupání není aktuálně naše nejsilnější disciplína. Chvíli se necháváme vábit blízkým sedlem Maudit, které slibuje výraznou zkratku, ale pak se odhodláme k tomu, že to dorveme až na vršek. Být to o dva kilometry výš, je naše tempo adekvátní, takhle nezbývá než přiznat, že se ploužíme.
Na Mauditu si jen podáme ruce a bez otálení sestupujeme. Kromě únavy nám diskomfort zvyšuje i ledový vítr, který nám během 20 minut mění rukavice v neohebné brnění. Napojujeme se na trasu Trois Monts a míříme směrem zpátky na Midi.
Po cestě na lanovku se ještě nevyhneme jedné delší a mnoha malým pauzám a nakonec přicházíme na Midi jen asi o tři hodiny později, než jsme původně plánovali. Pro dnešek toho máme vážně dost. Příště to chce ten elán trochu víc podpořit faktickou přípravou.
Pingback: Žulové jehly Charmoz a Grépon |
Pingback: 3 vícedélky na Brévent |