Jižní stěna Midi na nás shlíží více než vyzývavě a my se nenecháme dlouze přemlouvat. Jen co pomine ranní chlad, nastřelujeme se do cesty od Gastona Rébuffata, což byl, slovy slovenského horského vůdce, „taký neposedný chalan, ktorý zlezol, čo sa dalo…“. Cesta z roku 1956 je klasikou, ve které se často stojí fronty, my máme to štěstí, že jsme zde prakticky sami. Klasa je věru podivná, jen stěží spatřujeme rozdíl mezi délkami za 6a a 4+ (obě jsou na hranici lezitelnosti), ale prostředí zasněžených vrcholů a premiéra nás všech při lezení v takové nadmořské výšce dělá z cesty životní zážitek.
Dobré ráno pane Bosáku, tak co si dneska přelezeme?
Tak to vezmeme třeba středem tohodle žulovýho šutru…jako vejletníci, bez vody a jasné představy, kudy linie vede.
Pod výrazným převisem v druhé délce. Tacul a Maudit pozorně sledují, jak to Jagyčovi parádně leze.
Zástupy turistů chodí bezradně sem a tam, občas ty chuligáni pokřikují i nějaké nejapné poznámky naším směrem.
Kompaktní žula s výtečným třením, dlouhé přesahy, sokolíky, spáry.
Tudy vedou ty pětkové délky…?
Pohodový koutový dolez.
Bača s Martinou drtí nějaké šílené 7b či co (a přesto jsou výrazně rychlejší než my ;-)
Tutové štandy hrají všemi barvami.
Poslední délka. Mračna se stahují, trochu bloudíme, ale nakonec stihneme slanit, sbalit stany a dosupět na lanovku akorát včas, abychom nezmokli. A dál? Vytrvalý déšť i předpověď na další dny neslibuje nic zářného, takže velíme na ústup a ve čtvrtek odpoledne už lezeme v českých luzích a hájích na osvědčeném Polínku.
V pátek pak vyrážíme vyzkoušet nedalekou zbrusu novou oblast Ovčí vrch, kde se v místních šestkách a sedmách v kombinaci se sílícím vedrem odděláme definitivně.
Pak už jen koupel v rybníku brčálníku a hurá do Prahy, do Podolí…uteklo to jak voda, ale bylo to výživné. Díky kluci!
O celé akci se také můžete dočíst ve skvělé slohové stati z rukou Jagyče.
Pingback: Repete v Rébuffatovi |