I ve všední dny se to ve Verwallu turisty jen hemží. Zdejší vandrovací klasikou je Verwall-Runde, která vede po chatách a má hned několik variant. Já teď jdu po jedné její větvi a musím chvíli přetrpět trochu slabší úsek. Trasa traverzuje lyžařské středisko Kappl, JV svahy jsou rozpálené do běla a moje nohy do ruda. Chladím se a reviduju dnešní plán.
Nakonec dojdu k velké myšlence, že bude nejlepší klást jednu nohu před druhou a najít stín. Ten objevím nejdřív u chaty Niederelbehütte, ale počet turistů mě tu natolik zastraší, že jen naberu vodu a brzy zase šlapu dál. Většina lidí chodí další etapu přes Seßladjoch, já vybírám variantu označenou černou tečkou, která je o pár hodin delší. Ne že bych měl sil na rozdávání, ale mám po cestě vyhlídnutý můj dnešní cíl.
To je on. Samoobslužná chata Kieler Wetterhütte. Kamenné stavení, tři lůžka, zurčící potok, nádherná poloha vysoko na hřebeni. Je to tu ještě krásnější, než jsem si představoval. I když jsou teprve tři hodiny odpoledne, zkušeně zvládnu prozevlit zbytek dne. Projde tu jen jedna dvojice, se kterou si příjemně popovídám a jinak je tu božský klid.
Brzké vstávání má za následek odpolední šlofíček, po něm následuje četba místní i donesené literatury, večerní podívaná a pak už jdu zase pomalu do postele. Budík nechávám na osvědčených 4:30.
Tip na tuhle túru jsem vylovil někde v zákoutí internetu a doporučení to bylo skvělé. Díky skvělé poloze chaty necelých 200 metrů pod Fatlarspitze je to na vršek jedna, dvě. Stačí dojít suťákem pod sedlo, vylézt lehkým žlabem (dvojkové lezení) a pak kousek po hřebeni. Za 30 minut jsem na Fatlarspitze akorát včas na východ slunce.
I další trasa je navigačně snadná. Pořád po hřebeni směrem na západ. Slézám kousek dolů a pokračuju chodeckým terénem po placaté části hřebene. Skoro si už říkám, že to s tou obtížností II-III přehnali, ale závěrečná pasáž je exponovanější, než by se na první pohled mohlo zdát.
S opatrností přelézám strmější pasáž a jsem u kříže. Přechod z Fatlarspitze na Saumspitze mi zabral asi hodinu. Užívám si nádherné ranní panorama do všech stran. Na severu je krásně vidět pyramida Hoher Riffler, na kterém jsem stál o den dříve v podobný čas. I další vršky vypadají lákavě, jen sil už poněkud ubývá.
S výhledem na Darmstädter Hütte usuzuju, že je dle tradice dobré v nejlepším přestat. Kupuju lístek na vlak a začínám dlouhý, ale docela příjemný sestup údolím Moos až do St. Anton am Arlberg. Před odjezdem stihnu ještě uvařit oběd i koupačku v potoce a tak se mohu po nasednutí v klidu ponořit do říše snů.
V Budějcích zakončím celý výlet cestou z nádraží na Rekole a s potěšením prohlašuju objevitelskou výpravu za úspěšně splněnou. Pokud byste také chtěli zkusit cestu do Alp veřejnou dopravou, můžete mrknout na seznam túr, které jsou takto dobře dostupné. Pro Jihočechy třeba v podkategorii výletů z Linze.
