Tuhle vypečenou akci upekla organizace Mountaineering Scotland. K tradičnímu setkání, které se koná od roku 1997, pozvali místňáci lezce z celého světa, aby jim ukázali, zač je toho loket jak vypadá ono legendární skotské zimní lezení.
Týden ve Skotsku byl plný intenzivních zážitků, ale abych ctěného čtenáře neunudil k smrti, omezím se na stručná fakt. Víc beztak prozradí fotky a video na konci. K téhle akci jsme s Lukym přišli jak slepí k houslím. Do ČSHP přišla na podzim pozvánka a vzhledem k tomu, že nikdo jiný neměl zájem, byli jsme snadno nominováni.
Tak trochu jsme tušili, co nás v zimním Skotsku čeká, ale až realita tomu dodá ten správný rozměr. Přijeli jsme o den dřív a naivně si mysleli, že aspoň něco lehkýho vylezeme. Když už ale i tady zavřou silnice, počasí je fakt špatný.
Legendární Ben Nevis a CIC Hut
Více než 30 zahraničních hostů bylo spárováno s místními lezci, kteří nás protáhli po významných lezeckých oblastech. Ubytovat šest desítek lidí není zas taková sranda, ale organizátoři to vyřešili skvěle. Točili jsme se po 4 klubových chatách a nikomu neunikla aspoň jedna noc na legendární CIC Hut pod Ben Nevisem. Tam my jsme začínali a to hned dvěma nocemi.
První den kluci vymysleli, že půjdeme prozkoumat méně známou oblast, ale hned na začátku jsme si vybrali smůlu, trefili špatný údolí a ztratili tak mnoho hodin. První lekce skotského lezení – nástupy jsou dlouhý a navigace nesnadná. Po zjištění záseku jsme fofrem doběhli k autům, naskákali do nich a upalovali najisto k Benovi. Cestou pršelo, sněžilo, pak zas chvíli svítilo.
CIC Hut je jediná chata výš v horách. Sehnat v ní nocleh není snadné, takže už tím jsme měli velké privilegium. Ale my jsme navíc měli zajištěnou plnou penzi s famózním servisem, což už bylo naprosté rozmazlování. Lezecké nadšení bylo naštěstí o kousek větší než chuť sedět u koláče a teplého čaje a tak jsme rychle vyběhli s Neilem a Idem (host z Izraele) vylézt aspoň něco krátkého.
Neil vybral ledovou linku Italian Climb na Secondary Tower Ridge a my jsme si užili lehké lezení na rozpink, pěkné počasí a slušnou porci spindriftů. Rozmrzení z rána vystřídalo nadšení a veškeré pochyby následně rozptýlila tříchodová večeře.
Podmínka toho týdne byla dle znalců na Nevisu výjimečně skvělá s dostatkem ledu. Druhý den nám ale dost nepřálo počasí, Neil dokonce tvrdil, že v tom by nešli lézt ani oni sami, kdyby nás tam neměli za hosty. Andrew, můj parťák, pro nás vybral mixovou klasiku pro hnusný počasí, JZ hřeben na Douglas Boulder. Příjemnou čtyřdýlku, která byla od chaty co by kamenem.
Do třetice jsme si na Benovi chtěli užít něco delšího a tak jsme vyrazili k Minus Face, která toho času dostala požehnaně ledu. Prohrabali jsme se po pás k nástupu a napluli do Minus Two Gully.
První délka byla pěkné lezení, ale v druhé Andrew dost dlouhou špekuloval a pak prohlásil, že se mu nezdá jištění. To že je to výjimečně vyledněný ještě neznamená, že zavrtáte byť i nejkratší šrouby. Já, odvahou nepřekypující, jsem se s místňákem hecovat nechtěl a tak jsme to brzy otočili. Vzhledem k tomu, jak ve stěně řádili ostatní mi to bylo trochu líto, ale měli jsme ještě tři dny před sebou.
Malebný Stob Coire nan Lochan
Z Bena jsme popojeli jen kousek na jih a složili hlavy na nejfotografovanější chatě Skotska, malebné Lagangarbh Hut. A to ostatní ještě neví, jak pěkné je to uvnitř, když ze sebe svlečete všechno mokré oblečení a posadíte se ke kamnům.
V oblasti Glen Coe jsme vyrazili k sektoru s dalším nezapamatovatelným a nevyslovitelným názvem Stob Coire Nan Lochan. Přístup 2-3 hodiny, takový Skotský standard. Naštěstí jsme vzhledem k oblíbenosti a pěkné předpovědi nemuseli prošlapávat a scenérie by stály i jen za ten pěší výlet.
Andrew vybral cestu Twisting Grooves, mixovou koutovou čtyřdýlku. Krásné lezení tentokrát doprovázelo i poměrně příznivé počasí, až na vršku nás přivítala fujavice a minimální viditelnost. Fofrem balíme lana a hurá ke krbu!
Slunce i fujavice v Cairngorms
Poslední dvě noci složíme hlavy na chatě Raeburn Hut. Na lezení se k nám přidává Gwilym a kluci vybírají sektor s pozitivním jménem Hell’s lum. Nástup ale rozhodně neodpovídá názvu, výhledy jsou spíš nebeské a atmosféra rajská. Než se ale stihneme rozněžnit, zatahuje se a v druhé délce už standardně mrzneme za stálého sněžení.
Tahle linka byla určitě nejzajímavější. Museli jsme se popasovat s kyprým sněhem, což byl vlastně klíč celého výstupu, ale zábavný byl hlavně závěr – výlez komínem a pak přes vklíněný kámen lehce akrobatickými mixy. Pak už zbývalo jen zase dobloudit mlhou ke kamnům.
Páteční den už jsme plánovali jen krátký, abychom se nevyčerpali na večerní závěrečnou party. Ale zas se nám to nějak protáhlo. Počasí moc nepřálo, sněhu na prošlapávání bylo hodně a ještě jsme se kapánek zasekali. V sektoru Coire nan Lochan jsme si vytipovali krásný kout Savage Slit, ale nafoukané desky pod nástupem nás donutily vybrat alternativní cíl, ze kterého utečeme horem.
Gwilym tedy naplul do vedlejšího koutu, ze kterého brzy rychle vyletěl. Naštěstí měl dobře založeno a tak jsme pokorně vyrazili na snadný Sidewinder, který byl v tom skvělém počasí tak akorát. Nějak jsme se tím provlnili, vymrzli, poslechli si pár burácejících lavin a za pomocí buzoly našli cestu zpět. Pravý Skotský lezení na závěr – málo lezení, hodně utrpení.
Ač to může vypadat děsivě, zimní lezení ve Skotsku není zdaleka takový masochismus. U nás nebo Alpách by nás ani nenapadlo jít byť jen na procházku, ale tak si vezmete lyžařský brejle a jdete na to. A kromě čekání na štandech to vůbec není nepříjemný. Večer všechno vysušíte a ráno dáte repete. Stojí to za to a já děkuju za tu tuhle výjimečnou zkušenost!
Skotsko ve filmu
Takhle vypadá ta idyla rozpohybovaná. Citlivějším jedincům stačí prvních 20 vteřin, zimofilové nechť si vychutnají celé 3 minuty, nejlépe na celou obrazovku a s maximální hlasitostí.
Pingback: Sněhová sprcha a fantastická žula v Chamonix |