Po dvou letech jsem zase vyrazil do Alp vlakem. Daleko a do míst, kde jsem ještě nikdy nebyl. Kombinace jízdních řádů a bílých míst na mapě mě tentokrát dovedla na pomezí Rakouska a Švýcarska. V polovině července jsem tu našel barevné probouzející se léto a užil si výživný a malebný třídenní vandr.
Začnu přízemními praktickými informacemi: nejnižší ceny za vlak se mi podařilo docílit klasicky přes ČD, rakouské ceny na OEBB vycházely vždy výrazně vyšší. Pokud si jízdenku koupíte zhruba 3 dny předem, lze se na trase ČB–Bludenz dostat na cenu kolem 850 Kč, jízdenka kupovaná v den odjezdu stojí i přes 2000 Kč. Určitě přikupte místenku, vlaky na páteřních linkách bývají v Rakousku v létě hodně plné – to mi také zabránilo uskutečnit původně plánovanou jízdu přes noc. Příště! Časově vychází cesta do Bludenz na 7,5 hodiny, což je v porovnání s autem (6 hodin) pomalejší, ale jistou zásluhu na tom má i po dvou letech stále aktuální výluka na trase ČB-Linz. Z Linze už je to pohoda bez přestupu, na některých úsecích valí vlak přes 200 km/h a snadno dává autům na frak.
Je vidět, že nad harmonogramem veřejné dopravy v Rakousku někdo přemýšlel. Po příjezdu vlaku počkám 10 minut a pokračuju busem až vysoko do hor, k dolní stanici lanovky Lünersee. Cesta je křivolaká a parkoviště přeplněná, takže tu bus dostává další body k dobru. Navíc se po cestě jede kolem Bürser Platte, takže můžu okouknout tenhle legendární lezecký projekt Beata Kammerlandera a ve vlaku zpátky skouknout dnes už historické video.
U jezera jsou díky lanovce a krásnému počasí nepřekvapivě davy lidí. Není divu, už tady je to překrásné. S přibývajícími metry lidí ubývá. Míjím chatu Totalp a mířím k místnímu nejvyššímu vršku, Schesaplana (2965 m). Pár metrů od kříže už přecházím do Švýcarska a v nádherném podvečeru si užívám vrcholové panorama, které mám jen pro sebe.
Z Schesaplany scházím kousek na západ a poté traverzuju zpátky jižním Südwandsteigem (trasu celých tří dnů najdete tady, nebo na konci článku). Pak tu vezmu trochu offroad podél hranice, ale se značkou se zdárně shledám v sedle Gamsluggen, které je zahalené v poctivé mlze. Sbíhám dolů do Švýcarska s nadějí, že nabídne ukázkovější večerní počasí. A taky že jo!
Traverzuju jižní stěny Kanzelwand a nestačím se dívat kolem. Okolní krajina mi v posledních paprscích slunce servíruje fantastické scenérie. Kromě kochání se pomalu začínám zajímat o to, kde dneska složím hlavu. Štěstí se na mě usměje v sedle Gafalljoch, kde kousek východně od rozcestníku najdu ukázkové bivakovací místo pod skálou. Povařím, zabalím se do peří a hurá na kutě.
Ráno startuju bez velkého otálení. Zaprvé už svítá a okolní kopce za začínají barvit do těch nejkrásnějších barev a pak mi taky došla voda. To první se snažím zachytit foťákem a to druhé vím že vyřeším u pramene, který mám zanedlouho na trase. Podcházím velkolepé stěny Kirchlispitzen, kde se taky psala lezecká historie (toto je další doporučené video na cestu vlakem).
Přes sedlo Schweizertor se přehoupnu zpátky do Rakouska. Vím, že toho rozplývání nad krásou krajiny bylo už víc než dost, takže jen poznamenám, že i tady je to hezký. Stále liduprázdnými horami pokračuju na východ přes Öfapass až k odbočce na vrchol Drusenfluh.
Výrazný vrchol Drusenfluh je dalším cílem, který jsem si naplánoval a přibalil kvůli němu i vybavení na ferraty. Jeho severním žlabem vede zajištěná cesta Blodigrinne Klettersteig, která dává jasně najevo, kdo touhle linií, samozřejmě bez ocelového drátu, prostoupil jako první.
Pod začátkem ferraty odkládám nepotřebné věci a jdu nahoru nalehko. Jako nejtěžší se ukáže být nástup do strmé stěny, pod kterou leží ještě kopice sněhu. Mačky ani cepín nemám, ale nakonec se mi podaří vybouldrovat komínem mezi skálou a sněhem a pak už se spokojeně drápu po hromosvodu.
Ferrata Blodigrinne má ve spodní části dvě varianty, ale aktuálně je ta lehčí pravá kvůli sněhu nepoužitelná. Po skalní polici to jde ale dobře a tak jsem zanedlouho v sedle. Pak mě čeká ještě krátký slalom mezi sněhem okořeněný lehkým lezením po krásném vápenci a závěrečný, opět zajištěný výšvih pod vrškem. U kříže jsem překvapivě opět sám a podle knížky to vypadá, že jsem i první v letošní letní sezóně. V zimě a na jaře je ale Blodigrinne také oblíbenou strmou skialpovou túrou!
Sestup z Drusenfluh je místy opět ošemetný, ale kolem poledního jsem už zase v poklidném zeleném údolí a štráduju si to směrem na Lindauerhütte, která je v obležení davů a kde si užívám hyperglykemický šok nad velkorysou porcí Kaiserschmarrn. Rozpačitou chůzí se vydávám vstříc jeskynní ferratě Gauablickhöhle, když začnou padat první kapky. Nejdřív vyčkávám, pak se přes hodinu schovávám v jiné jeskyni a následně při pohledu na radar hážu tenhle plán přes palubu.
Vracím se k Lindauerhütte a strmým stoupáním vyšlápnu ke kříži Geißspitze, kde se se soumrakem ukládám k vaření a ke spánku. Večer už se žádné velké divadlo nekoná, ale ráno to celé vynahradí. Tak především nezmoknu, z toho plyne první nadšení. Pak se ale také první paprsky rozjedou po okolních kopcích a já si můžu vychutnávat vyhlídkovou hřebenovku Golmer Höhenweg. Dobrej náhradní plán.
Když přicházím ke Golmerbahn, vychází akorát první turisti z první lanovky. Já si dám chvíli pauzu, než začnu naučně-zábavný dlouhý sestup do údolí. Krásně stíhám koupel v potoce, vlak z Vandans do Bludenz i nákup dobrot na cestu zpátky. V Budějcích sednu na nádraží na kolo a stíhám to domů ještě za světla.
Tudy jsem si to štrádoval:
