Do Totesek jsem vyrazil poprvé před 20 lety. Sám, stopem a do neznáma. Od té doby pár bílých míst na mapě ubylo, ale nadšení pro poznávání nového naštěstí nikoliv. Chce to už pravda trochu pionýrský přístup, ale odměnou budiž liduprázdné hory, fantastické výhledy, stáda kamzíků, rozkvetlé květiny… a bolavé nohy.
Mé nadšení a poklidnou příjezdovou atmosféru naruší bohužel hned zkraje novinka platící na všech parkovištích v Stodertalu – cedule s rázným textem „Přenocování jakéhokoliv druhu zakázáno“ eliminuje potenciální diskuze. Pro klid duše a mého spánku tak jedu o pár kilometru dál, v půl čtvrté ráno se vracím zpět k Dietlgut a začínám kráčet ranním šerem. Jestli to byla jediná komplikace celého výletu, tak to beru. Celý den ještě vymyšlený nemám, ale na úvod jsem vybral Ostgrat na Kleiner Hochkasten (2352 m). Dál se uvidí, pohrávám si s několika variantami (z kterých nakonec bude ještě něco zcela jiného).
Výstup na Hochkasten nevede po značené turistické, ale s díky mapám.cz to jde hladce. Nejdřív po lesácké cestě, pak po stezičce k Jagdhütte a strmým cikcakem následně k jeskyním. U vstupu Eisflueg mě osvěží festovní fukar mrazivého vzduchu a taky první sluneční paprsky. Popojdu traverzem na ostroh, kde se mi krásně otevře pohled na Spitzmauer a také plánovanou trasu – východní hřeben na Kleiner Hochkasten.
Stezka se odtud stáčí na západ a traverzuje severní svahy Brandlecku. Není všude úplně jasně zřetelná a místy je potřeba opatrnosti. Je třeba hledat směr, terén je exponovaný a luft pod nohama velký. Ještě zbývá natraverzovat do krátkého sněhového splazu, překrosit kamenité svahy a konečně jsem v lehkém terénu kotle Brandleck. Odtud by se dalo vystoupit po sněhu až na Hochkasten, ale já přecházím na druhou stranu a stoupám ke hřebeni.
Vlevo od kóty 1901 m se napojuji na hřeben. Výhledy jsou krásné a hřeben výrazně položenější než to vypadalo z dálky. Zbývajících 250 výškových se obejde bez komplikací, nejvíc úsilí zabere vyfocení úvodní fotky tohoto článku. Podle popisu v odkazu výše se dají některá lezecká místa obejít traverzem po policích, já to beru intuitivně nahoru a k mému vlastnímu překvapení se nikde nezaseknu.
Na vršek Kleiner Hochkasten přicházím v 7:30, stále ještě v krásném světle a příjemné teplotě. Pro sestup nakonec vybírám variantu přes vedlejší Brandleck s odbočkou na o kus vzdálenější Hebenkas. Sbíhám 150 výškových do sedla a pokračuji stoupáním na hřeben (nikoliv oklikou po vrstevnici, jak je naznačeno na stezce v mapě). Odtud snadno přicházím k Brandlecku a následně na Hebenkas.
Už už jsem jednou nohou na sestupu, když ještě naposled zalistuju archaickým Gipfelbuchem a mezi zápisy na mě vyskočí poznámka o tom, že někdo pokračuje přechodem až do sedla Salzsteigjoch. Podívám se zkušeně (čti naivně) na nehostinné, rozbrázděné a zvlněné plató, které mě od něj dělí, pak na necelý litr vody, který mi zbývá a říkám si, že by to snad mělo jít.
Už po cestě na nejbližší Mitterberg (2183 m) je mi jasné, že to plezírová hřebenovka nebude. Kličkuju po ostrých vápencových hřebenech, překračuju sněhová pole a pořád je to nahoru, dolů. Začínám pochybovat o správnosti tohoto nápadu, především s ohledem na stoupající teplotu a klesající hladinu vody ve vaku.
Naštěstí mám opět víc štěstí, než rozumu. I když je sníh na každém kroku, neměl bych bez vařiče šanci, ale zcela náhodou narážím na sněhové pole, které tvoří střechu dobře přístupnému závrtu a já mám možnost poměrně komfortně doplnit zásoby. I s nimi mi to na konci túry vyjde s pitím tak tak. Pokračuju stále pestrým a navigačně výživným terénem, ale teď už s klidnější náladou na další vršek, Kraxenberg (2195 m).
Ve vrcholové knížce Kraxenbergu získávám inspiraci na vícedélkové lezení v jeho vrcholové stěně a pokračuju bez velkého otálení dál. Kromě vody mě navíc uklidňuje fakt, že se každým z bočních údolí dá případně předčasně sestoupit. Blíží se pomalu poledne a tak už moc nefotím. Za Brieglersbergem mizí sníh, ale přidává se další protivník – kleč. Při sestupu do sedla Sigistalhöh‘ je to docela kličkovačka a hledání, naštěstí mě tu a tam navede mužík, jinak bych se tam v těch větvích motal ještě teď.
Steč klečí pokračuje i dál na poslední vršek, Gamsspitz. Najít prořezané stezičky, které mají už nějaký ten rok za sebou, je místy těžší, ale nekonec se probiju. Zbývá ještě poslední neznačený úsek, sestup do sedla Salzsteigjoch. Nohy už ve strmých sutích a travách lehce protestují, ale nakonec to nějak skutálím a následně po turistické to stačí jen přetrpět bez většího přemýšlení.
Velmi neelegantním poklusem se ve 14 hodin dobelhám k hospodě Baumschlagerreith. Těším se na bus, který by mi ušetřil 2,5 kilometru po silnici, ale ten bohužel jede až za dlouho. Dám teda aspoň polívku a pití, zkouším chvilku stopovat a pak mi nezbývá, než to poctivě dojít. Největší odměnou je v tropickém odpoledni koupel v krásně ledovém Steyeru, pak krátký šlofíček a hurá domů!
Tady je orientační mapa tohodle vandrování. Telefon mi nepočítal 46 000 kroků a převýšení odhaduji kolem 3000 m. Nohy mě přestaly bolet po 5 dnech.
Pingback: Narozeninový Kraxenberg |