Obrovský kút na Kežmarský štít

Nebudu si vymýšlet. Do Tater jsem po šesti letech zavítal nikoliv proto, že bych po nich prahnul, ani proto, že je kamarádi vychvalovali do nebes. Bylo to čistě z toho důvodu, že ve zbytku Evropy bylo hnusně a Luky nabídl, že mě tu protáhne. Stejně upřímně ale musím uznat, že mě východní kopce mile překvapily a po čtyřech dnech parádního lezení jsem si řekl, že jim dám ještě někdy šanci. Nejspíš.

Na rozpink vytipoval Luky Obrovský Kút (VI, 700 m) v jižní stěně Kežmarského štítu. Parádní předpověď a 45minutový nástup od lanovky nedávají moc prostoru k váhání. Krásným červnovým ránem stoupáme pod stěnu a cepíny vezmeme na sněhu do ruky jen proto, že je táhneme s sebou. Nástup identifikujeme díky preciznímu nákresu snadno a naplouváme do prvních délek.

Obrovský Kút (VI, 700 m) je největší stín nad rampou Kežmaráku (vpravo)

I když se gró této cesty odehrává až v horním koutě, i spodní délky stojí za to. V té druhé dokonce čeká ne zcela banální lezení v plotně (V+), další délky až k rampě jsou příjemné a kompaktní. Pak už je to navigačně snadné. Nad našimi hlavami se tyčí obrovské temné stěny svírající tupý úhel. Není pochyb o tom, kudy cesta pokračuje.

Luky leze poslední půlrok nonstop, já jsem byl od podzima na skalkách 3x. Jsem tak rád, že nemusím tahat těžší pasáže a užijeme si to oba. Klasa je tatranská, obecně o něco přísnější, ale v případě této cesty nijak zákeřná. Aby taky ne, když je jen pár stupňů nad nulou a tření tudíž parádní. Jistíme v rukavicích a péřovky nesundáváme ani na lezení.

Po třech délkách jsme zase v lehčím terénu a brzy balíme lano zcela. Snadným terénem se proplétáme k vršku. Jednou trochu zaváháme a musíme se vracet, ale pak už cestu k vršku nacházíme bez problémů. Nemusíme se zbytečně zdržovat výhledy. Mlha se rozfoukne jen na chvilku, abychom mohli obdivovat nádherně osvícené Belianské Tatry. Je zima jak v psírně. Meteorologové hlásí v poledne na Kežmaráku -1 stupeň. Letní lezení jak vyšité.

Největší strach samozřejmě nemáme ani z bloudění, ani z bouřky, ale z toho, že nestihneme lanovku a budeme muset šlapat po svých. Poslední jede v 16:30. Sólo na vršek a úprk dolů nám naštěstí buduje velkorysou rezervu. A tak v tu dobu nejen že jsme dole v Lomnici a poctivě hydratujeme, ale také už začínáme kout plány na další den.