Jarní sjezdy na Hochmölbingu

Letošní vánoční počasí bylo dosti rozverné. Jednou přišla chumelenice, pak zase +15 stupňů. Do toho ty obstrukce s cestováním. Když se naskytla příležitost, nijak dlouze jsem nešpekuloval a vyrazil na další sólovýpravu do Totesek. Chtěl jsem se zas „jen“ pěkně projít po horách, ale nakonec z toho byla skvělá túra okořeněná i nečekaně nádhernými sjezdy.

Brzké starty mám pořád rád, ale tentokrát jsem to uspěchal ještě o něco víc. I když lehce z donucení, ale rozhodně k mému pozdějšímu nadšení.

Anička mi už po druhé hodině ranní rázným vrtěním v posteli naznačuje, že správný alpinisti nemaj co vylehávat. Chvíli se bráním, ale pak jsem vyrážím. Už v 6:00 tak parkuju nad Wörschachem a ještě za šera jsem začínám šoupat lyže skrz ranní mlhu. Asi netřeba zmiňovat, že tou dobou není nikde ani noha.

První paprsky mě zastihují až nad sruby Langpoltenalm a to je ten moment, kdy si pochvaluju, že jsem tu o hodinu dříve, než jsem plánoval. Nejdřív to olízne Grimming a pak i modříny, skrz které kráčím. Nejkrásnější světlo je tradičně otázkou pár minut, ale o to větší zážitek to vždycky je. V okouzlení se dosmýkám k osamělé Liezenerhütte, kde si v zádveří vychutnávám první pauzu.

Kromě stopy na Reidling není šlápnuto nikde. Beru to tedy podle azimutu směrem na Kleinmölbing, na jehož hřebeni objevuji relikty stop minulých dnů. Rozpačité ráno se začíná tou dobou vybírat v ukázkový den a slunce začíná šajnit naplno. Jižní svah, kterým stoupám, mě láká natolik, že usuzuji, že není kam se hnát a dobrý sjezd za chvilku toho zdržení vždycky stojí. Od křížku si užívám krásných 200 výškových v lehce potátém firnu. Pak si to zas vyšlápnu nahoru a pokračuju.

O co lepší byla lyžba, o to méně lákavě vypadá hřeben dál. Eleganci mu nelze upřít, jen toho sněhu by tu mohlo být o půl metru víc. Nakonec naštěstí stačí přenést lyže v ruce jen kousek a zbytek se dá zvládnout na pásech. A to dokonce až na nejvyšší Hochmölbing, byť to vyžaduje drobnou ekvilibristiku na zasněžených skalách. Pokochám se výhledem na Priel, zavzpomínám na společnou listopadovou túru s Kristinkou a otáčím se zpátky na jih.

Původně jsem myslel, že to vezmu zpátky po stejné trase, po hřebeni. Přecijen se sám v horách nechci pouštět do větších akcí. Když se ale podívám na skalnatý hřeben a vysněžený hang, brzy seznám, kde leží větší nebezpečí. Kouknu ještě jednou na lavinovku a zelená jednička mě vysílá do svahu, který zdaleka není tak strmý, jak vypadalo při čelním pohledu. 300metrový firnový sjezd je ale rozhodně „herrlich“, jak praví nejlepší štýrský skialpový bedekr.

Od jezírka sjíždím, kousek bruslím a pak už zase nasazuju pásy, abych se kolem Liezenerhütte dostal až na chatu Hochmölbing. Tady potkávám první skialpinisty, kteří si nadšeně užívají sjezdy v prašanu v severních svazích Reidlingu. Já neméně nadšeně využívám otevřený výčep – jednak abych oslavil skvělou túru a taky abych sebral odhodlání k návratu. I zdárný les pod Hochtausingem naštěstí překrosím bez úhony, užívám si přezouvání na sluníčku a půl šesté už jsem v poklidu doma.

Takhle nějak jsem to prošel: