Tuhle túru jsme měli vyhlídnutou už o měsíc dřív, ale zalekli jsme se nejistého počasí. Teď v srpnu jsme naopak věděli, že odpoledne přijde velká mela na stopro. Bylo třeba jít to v tempu a bez zbytečného zdržování, abych 450 metrů fotogenické linky na Indexu přelezli dřív, než z toho bude tobogán.
V srpnu jsem jel do Chamonix hlavně kvůli focení. Ale když se našel volný půlden a Luky měl taky chuť si zalízt, bylo nasnadě to využít. V půl jedné v noci do spacáku, v šest zase ven a rychle sbalit saky paky, abychom stihli první lanovku na Index. V merku máme místní klasiku, jižní hřeben na Chapelle de la Glière (6a, 450 m).
Mysleli jsme si, že chodíme v tempu, ale místní vůdce s klientem to bere hodně odhodlaně a pod nástupem nás šmejkne. Nakonec je to dobře pro všechny. Hned první metry ukazují, že ani 5a nebude úplný choďák a jsme rádi, že jsme hned pokorně nazuli lezečky. První dvě délky nás dovedou na hřeben, kde začíná dokonce probleskovat slunce.
Po krátké chodecké pasáži následuje parádní 5b koutek a další délky po hraně. Nabíráme metry a expozici. Prostřední třetina cesty kulminuje v nejznámější délce, které se říká „Razor pitch“. Ta je zajímavá především z fotografického hlediska – leze se po ostrém hřebenu s kulisami Mont Blancu na pozadí. Dneska jsou nejvyšší vrcholy v mraku, ale i tak si užíváme parádní atmosféru nad údolím Chamonix.
Poslední třetina vede lehkým terénem s jedním výšvihem až k posledním dvěma délkám. Ta první vypadá těžší než ve skutečnosti je a ta poslední je klíčová z celé cesty. Luky zkušeně spojí obě do jedné a tak má o zábavu postaráno. V závěru je to za poctivých 6a a až jednou upadne ten rozviklaný skalní hrot, bude to ještě výživnější.
Ještě není ani poledne, když začínáme slaňovat a scházet. Po pěšinkách a lehkým slézáním přicházíme zpátky k lanovce na Indexu a jedeme do base campu v Chamonix. Ve tři přichází predikovaná fronta a tak za vytrvalého přívalu deště odpočíváme v bezpečí našich aut a přemýšlíme, zda a kolik toho nahoře napadne.
