Pro pořádek si připomeneme, kde jsme to přestali. Odpoledne jsme vyjeli na Torino, večer si střihli Lifting du Roy (300 m, 5c), ráno pak severku Tour Ronde a před polednem nás vedro vyhnalo ze stanu. Stejně bychom si v tý výhni na ledovci neodpočli a tak bylo lepší jít lézt. Zamířili jsme k Pointe Adoplhe Rey na průvodcem vyhlášenou Salluard route (6a, 300 m). Tenhle přívlastek dostala právem!
Přístup pod stěnu tentokrát zabral asi 30 minut, což je na horské poměry pořád nevídaný luxus. Na nástupu potkáváme dva hejsky, kteří mají silácký řeči a ještě se nám vysmějou do Poláků. My si ale zachováváme zenový klid, který bude ve spárách rozhodně potřeba. Jediná lehká délka cesty Salluard je ta první, pak už je to furt solidní (a nádherný) lezení!
Klíčové místo (6a) čeká hned v druhé délce. Převislá spára. Na prvním to samozřejmě přebojuje Luky a já mám práci notně usnadněnou. To se to leze čistě, když máte lano shora! Ve falešném opojení tahám další spárové 5c a vzápětí se proklínám. Marně se tam snažím zarvat žábu a lámat kotníky. Nakonec pomůže stará dobrá hrubá síla a další těžký dýlky (=všechny) přenechávám Lukymu.
Lezení je vyrovnaný (pořád 5a—5c) a famózní. Všude jen žulové lopuchy, komíny, spáry, kouty. A k tomu výhledy na ledovce a okolní špice. V polovině stěny taky zalezeme do stínu, takže nás to už dál nevypejká. Místy je to fuška, ale leze se nám skvěle.
Přelézáme poslední dvě délky. Už jsme nabrali pěknej luft a taky už trochu spěcháme. Ne že by nám hrozilo zatmění, ale potřebujeme se dát dokupy na zítra. Slaňujeme zase s klukama ve čtyřech najednou, systém už máme odladěný a tak to jde rychle. Zatímco dva ještě slaňují, dva dole už chystají další dvojici lan. U stanu tak ještě stihneme sluníčko. Asi na pět minut.
Některé věci se dají uspíšit, ale u odpočinku se to dělá těžko. Co nejdřív se snažíme navařit, sbalit na ráno a zalézt do pelechu. Čeká nás pro změnu brzké vstávání.
Pingback: Ďáblovým hřebenem na Tacul |