Peutérey Integral

K tomuto hřebeni není třeba dávat jakýkoliv přívlastek. Snad jen ti, kteří ho lezli, ví, co obnáší. I my bychom možná váhali, kdybychom předem přesně věděli, co nás čeká. Takhle jsme do toho napluli a doufali, že to dobře dopadne. 4500 nastoupaných metrů a šestkové skalní lezení zní velkolepě, ale pořád jen zčásti popisuje komplexní náročnost. Peutérey Integral zodpovědně prověřil veškerý náš alpinistický um!

„It is a highlight of any alpinist’s career.“ Tak tuhle túru charakterizuje Ben Tibbetts ve své skvělé knížce a já musím bez okázalého přehánění přiznat, že jsme na Peutérey uplatnili všechno, co jsme se kdy v horách naučili. Došlo na lezení ve skále, sněhu i ledu i desítky slaňování. To ale zdaleka nebylo všechno. Dost možná zásadnější bylo hledání cesty, rychlost a vytrvalost.

O vrcholu Peutérey jsem poprvé slyšel v roce 2013, když se ocitl na seznamu cílů naší šamonické výpravy s Jagyčem a Bosákem. Nakonec tehdy nepřálo počasí. Od té doby uplynulo hodně času, já jsem se aspoň trochu zorientoval v jižní straně Mont Blancu a načerpal patřičný respekt. Loňský Brouillard s Martinem pokoru ještě podpořil a i výprava pod Kapucína začátkem tohoto července nechala při pohledu na předlouhý hřeben čelist hodně nízko. 50 skalních délek jen na první vrchol Noire? A k tomu zkazky o pětidenním utrpení nebo fakt, že i pro zkušené borce byl hřeben fuška. I pro Bena. Snad jen pro Ueliho to byla tradičně procházka.

Ve středu ráno teprve vybalujeme věci a v sobotu 11. 7. už zase míříme do Alp. Po cestě špekulujeme, kam to vlastně vyšleme. Vybíráme optimističtější předpovědi a u Bodensee se rozhodujeme pro repete v Chamonix. Chvíli kolem toho kroužíme, ale nenacházíme dostatečné alibi. Aklimatizaci máme, rozlezený jsme, podmínka je v první polovině července pro tuhle túru ideální. Jdeme na Peuteréy. A když už, tak poctivě ve verzi Integral, z údolí po svých, přes jižní hřeben Aiguille Noire.

Auto necháme v Chamonix, projedeme busem skrz tunel na italskou stranu a na italskou zmrzlinu. Pak už jdeme po svých. Batohy jsme se sice snažili odlehčit, co to šlo, ale i tak jsou slušně macatý. Uklidňujeme se tím, že máme hodně jídla. V parném slunci dušeme do kopce, šplháme po řetězech a žebřících a ve čtyři otevíráme dveře stylové chaty Borelli. Jsme tu sami.

Až do západu slunce se snažíme relaxovat do zásoby. Je nám jasné, že máme poslední možnost na dlouhou dobu. Tekoucí vodu máme na dosah a plný pytel erárních ořechů na stole. Dalekohledem zkoumáme nástup do stěny věže Gamba a další průběh cesty. Tady to není „držte se pořád hřebene“ a je nám jasný, že orientace nebude sranda. Ještě jednou děláme revizi batohů a Luky odkládá jednoho tuňáka. Každé deko dobré. Zaplouváme co nejdřív do spacáků a doufáme, že i další dny budou jak ze žurnálu.

Ráno začíná optimisticky. Prodíráme se mlhou a hledáme nástup. Pár starších stop na sněhu nás ujistí, že jsme správně a prvních pár délek vysmahneme sólo. Má to být za tři a tak si libujeme, že klasa nejspíš nebude tak přísná. Další čtyřkový flek odjistíme, pak raději ještě kousek a v následující dvojkové plotně jsme rádi, že ji přebojujeme. Tak ona ta klasa asi přísná bude!

Mezi vrcholy Gamba a Bifide trochu bloudíme a tak jdeme na průběh intuitivně vzhůru. Občas potkáme skobku, nebo dokonce štand a to se pak dost radujeme. V sekvenci čtyřkových délek si slušně zalezeme a zpomalíme. Pomalu se ale blížíme k 20. délce a tak jsme plni optimismu.

Podle nákresu to vypadalo, že vršek Bifide přeběhneme jedna dvě, ale nakonec byly z jedné délky asi tři. Pak poctivě traverzujeme do východní stěny, přeručkujeme kousek po fixu a v poledne dolézáme na Pte. Welzenbach, kde si dopřejeme první pauzu.

Občas se musíme pořádně rozhlédnout, ale zatím se nám daří vybírat správný směr. Většinou kombinujeme 2 nákresy a 2 textové popisy. Na věž Pte. Brendel nalézáme z východu, pak přes hřeben na západ a pak do zářezu, odkud vede první pětkové místo. Pokorně nazouváme lezečky, čímž se naše batohy ještě víc nafukují.

Zas si jednou slaníme a netrpělivě čekáme na klíčové místo. Je to kout. Nejdřív za pět na rozlez a pak za šest na krev. Luky to vybojuje, já nějak vyvlaju. Na Pte. Ottoz ale ještě lezení nekončí. Máme před sebou ještě 8 solidních délek na Pte. Bich, další slanění a dolez na vrchol Noire.

Chtěli jsme tu být už před 2 hodinami, ale člověk míní, Noire mění. Já chvíli váhám, Luky optimisticky navrhuje pokračovart. V 18.45 sec pouštíme se do 400metrového slanění. Nechci to zbytečně dramatizovat, ale není cesty zpět. V druhém slanění se nám trochu kousne lano, pak dlouze hledáme jeho polovinu. Pořádně se nadechneme, označíme půlku šedesátky náplastí a metodicky a co nejrychleji valíme. Každá ušetřená minuta se hodí. Naštěstí je tu od roku 2017 navrtaná nová slaňovací dráha po 25—30 metrech.

Slanění jsme počítat nezvládli, ale bylo jich nejmíň 15 a i přes maximální spěch zabraly bezmála 2 hodiny. Do sněhového kuloáru přijíždíme už za slušného šera. Vybíháme rozbitým terénem do sedla, přelézáme lehký hřeben, traverzujeme do západních stěn Dames Anglaises.

Na bočním hřebeni nám definitivně vypínají světlo. Kdyby bylo kde, už bychom to zapíchli, ale všechna dobrá místa jsme dávno prokaučovali. Ve tmě lezeme úseky, které jsme přes den se samozřejmostí jistili. Naštěstí jsme aspoň na správné trase. Brzy najdeme slaňák a natřikrát nečekaně hladce slaníme do prostředního sedla.

Ani tady není rovný flek, takže pokračujeme. Slaňujeme a slézáme. A pak se zasekneme. Už to vypadá, že budeme nocovat vsedě. Nakonec zkusíme ještě jeden směr, dolezeme na další boční hřeben a najdeme poslední slaňák. Sjedeme do dalšího kuloáru a sněhem se vyškrábeme do severního sedla Dames Anglaises. V další minutě otevíráme dveře stoleté plechové boudy bivaku Craveri. Stihli jsme to tak tak ještě dneska.

I těch pár metrů zpátky do zářezu pro zbytky sněhu vyžaduje hodně odhodlání. 20 hodin na nohách s pouhým litrem na osobu je ale pádným argumentem. Plynu i sněhu bylo po cestě dost, ale času nebylo nazbyt. Před jednou usínáme komatickým spánkem. Luky se snaží usmlouvat budíček na 7.00, pak na 6.30…

Čekali jsme, že se po šichtě předchozího dne ráno nepohnem, ale exkluzivní ráno nás vyhnalo ven. Teda vyhnalo mě a já pak vyhnal Lukyho. Nečekali jsme ani, že to zvládneme, ale neuplyne ani hodina a už jsme zase na cestě. Kompaktní žula hřebene Noire je ta tam. Všechno se sype do bezedných srázů pod našima nohama. Možná to bylo lepší za tmy.

Od bivaku traverzujeme na západ, pak zase na východ. Překračujeme tři kuloáry ve východní stěně věže Gugliermina a po třetím žebru se sápeme nahoru. Už to samozřejmě není tak těžké lezení, jako předchozí den, ale únava a výška tenhle deficit snadno suplují. Konečně jsme zase zpátky na hlavním hřebeni. Překračujeme kótu 4000 m.

Konečně na sněhu. Libujeme si, že už nemusíme zápasit se skálou. To ještě netušíme, co nás čeká za pár hodin a že se náš názor dost radikálně změní. Přecházíme trojici vrcholů Aiguille Blanche de Peutérey. Obvykle se tu kráčí po sněhovém hřebenu se spektakulárním výhledem, ale my máme všude kolem mlhu jak u pařezové chaloupky. Až u slanění se nám to na chvíli trhne, ale výhled na tu štreku na Blanc nás tak vyděsí, že to snad bylo lepší nevidět.

V sedle Peutérey nacházíme řadu záhrabů a říkáme si, že to je vlastně dost dobrá třídenní varianta. První den na vršek Noire, druhý den sem a třetí den na Blanc a na Midi. My to ale musíme ještě dneska dorvat na minimálně na Vallotku. Pohled na stěnu Pilier d’Angle vypadá děsivě. Kuloár Eccles nepřipadá v úvahu. Kráčíme ve starých stopách k odtrhovce a jsme zvědaví, kam nás zavedou.

Kousek za odthovkou ztrácíme v labyrintu skal a sněhu stopu zcela. Zas přichází na řadu intuice a improvizace. S velkým štěstím se po delší šichtě propracujeme k hřebenu vpravo a k jeho vrcholu. Na sněhu najdeme stopy. Už asi podvacáté si dost oddechneme.

Brzy dolezeme k vršku Pilier d’Angle, na který navazuje dlouhý sněhový hřeben na Mont Blanc de Courmayeur. Obvykle je to tady zase velkolepá plezírová hřebenovka uplývající výhledy, ale to a) by nesměla být mlha s občasným sněžením b) by to místy nesmělo být vyledněný c) bychom nesměli být ztahaní jak psi.

Nejdřív je to dupačka ve sněhu, ale i tam si říkáme, že už toho máme celkem dost. Pak přijde vodní led a my si říkáme, co bychom dali za tu sněhovou dupačku. Nakonec dojde i na šrouby, nezajistitelný mixy i padající šutry velikosti almary. A pak už jen ta vymodlená dupačka ve sněhu. Nevidíme ani na krok, ale konečně jsme na rovným a doufáme, že už to moc nahoru nepovede.

Nějak se neviditelnem promotáme až na Mont Blanc, jehož vršek poznáme jen podle žlutého značkování. Pak v bílý tmě málem netrefíme ani normálku ale nakonec se dočkáme happy endu a někdy v 20.00 otevíráme dveře Vallotky. Je tu dvojka co lezla Brouillard a trojice Poláků, která šla normálku. A hlavně je tu bezpečí.

Ráno už je to naštěstí bez dramat. Gouter, vláček, lanovka, bus, Chamonix, pizza, domů. Díky Luky za tuhle túru. A velkému štěstí, že to dopadlo takhle skvěle!