Spanilá jízda Štýrskem

I když to tak podle nadpisu a fotky možná nevypadá, i tento report bude, pro změnu, o horách. A o nás. Ve čtyřech dnech jsme totiž stihli slavit jako nikdy před tím – 3 svátky, jedny narozeniny a 300.000 kilometrů na tachometru Karamelky.

Na dlouhé cesty Evropou nás pořád neužije, protože to některé v sedačce moc nebaví. Nejlepší je, když se dá celá cesta prospat. A tak vybíráme severní Štýrsko, kde je pořád co objevovat. A to nejen pro Aničku, které stačí louka u jezera. V oblasti Trieben jsme i my poprvé a zpětně musíme říct, že určitě ne naposled.

Stejně jako při našem červnovém výletu, i teď přišla vlna veder. Hledáme tedy útočiště ve vyšších nadmořských výškách a parkujeme ve 1200 metrech v Hohentauern. Vesnici, která rozhodně není typickým nomen omen, protože je v Taurách Nízkých. Štrádujeme si to pohodlně ve stínu lesa po mýtné silnici k Edelrautehütte a ušetřených 6 EUR investujeme chytře do dobrot na chatě. Nad loukách u nádherných salaší nás vítají krávy a otevírají se výhledy na Gesäuse, ale největší radost přináší beztak plný břicho.

Mrkneme ještě k jezeru Scheibelsee pod jižními svahy nejvyššího zdejšího kopce Gr. Bösenstein. Někteří stateční zvládnou i koupel, ale většina s nás se jen válí po trávě. Na odpolední odpočinek a veget je to tu jak dělané. Zamáváme Almům a Xeisu a jdeme o jezero dál.

Večer přejíždíme na konec údolí Triebental, kde si dáme každý individuální procházku a pak už je pomalu čas na to, schovat se před poledním vedrem. Nejsme kulturní barbaři a tak se ukryjeme ve stínu velkoformátových fotografií, které jsou v rámci putovní výstavy rozesety po okolí Hohentauern. Aktivním zevlingem se propropracujeme až do pozdního odpoledne, kdy se začínáme přesouvat na další štaci. Už po cestě nás předjíždí řada aut, proti kterým je naše dvacetiletá dodávka výkřikem nejnovější technologie. Navzdory letní veteránské sezóně si říkáme, že to nebude jen tak.

A taky že nebylo. Při cestě do sedla Sölkpass (1788 m) jsme se zcela náhodou připletli k akci Ennstal Classic, což je spíše než závod velkolepý happening veteránů. Přes 100 aut z období meziválečného až do přelom 60. a 70 . let projíždí serpentinami ve svižném tempu a prastaré motory nijak nešetří. Lepší večerní podívanou jsme si nemohli přát. Se soumrakem si ještě Kristinka vyběhne na blízký Hornfeldspitze (2277 m), pořádně to nandá cedulím a pak už hurá na kutě.

      

Ráno mám výstupovou šichtu pro změnu já. Taky si vyběhnu ke kříži Hornfeldspitze a pak ještě dál po hřebeni na Narrenspitze. Je to taková botanicko-kochací procházka v liduprázdných horách. A to není dané jen nekřesťanskou hodinou, tahle oblast Alp se zdá být výrazně méně turisticky exponovaná než je obvyklé.

Po ranní výměně výletních směn je zase čas na polední koupání. Tentokrát chladíme sebe i radlery v Ennsu a v podvečer vyjíždíme po mýtné silnici na Stoderzinken. Nocujeme v dobré společnosti a s krásnými ranními výhledy.

Ranní protažení se tentokrát odehrává na ferratách v Klettersteigparku Stoderzinken. Cesty jsou krátké, ale ty těžší místy svižné. Nohama pěkně na tření. Ještě se mrknu ke kříži, zamávám na Grimming a hurá na společnou snídani.

Co čert nechtěl, zase nás pronásledují ty starý křápy. Zatímco se jde Kristina protáhnout na ferraty, jdeme s Aničkou obhlídnout další veteránské kousky. Po této krkolomné silnici už sice nevyjíždí ty nejstarší, ale i tak je na co koukat. Jak by řekl klasik, taková pěkná tečka, za tím naším výletem. Kafe, kojení a frčíme dom než přijdou bouřky.