Jsou túry, které neomrzí. Dvojice třítisícovek nad Kolm- Saigurn k nim bez pochyby patří. Řádné převýšení, krásné sjezdy a chata na vršku Sonnlicku z nich dělají skialpovou destinaci par excellence. Nikdy tu sice nebudete sami, ale v případě tohoto údolí se považuje za úspěch, že se vůbec vejdete na parkoviště a seženete nocleh!
Ráno, či spíše dopoledne probíhá zcela idylicky. Ostatně, chceme jít nejdřív do severky – proto nechvátáme a proto máme místo malých batůžků na zádech almary. Dlouze špekulujeme, zda odvážnému plánu bude nakloněna i podmínka a nakonec rozvážným tempem vyrážíme kolem poledne s tím, že si levý kuloár na Sonnblick dáme případně jako odpolední nedělní nášup.
Nakonec tedy stoupáme „jen“ normálkou, což je ale pořád řádných 1600 metrů převýšení, navíc toho dne okořeněných solidním severákem. Brodíme se přefoukaným sněhem a jsme dost rádi, že se po cestě můžeme aspoň na chvíli schovat před běsněním živlů na chatě Schutzhaus Neubau. Protější svah Hocharnu je už z dopoledne pokreslen elegantními vlnovkami a mi tak trochu litujeme, že jsme se k těmto prašanovým orgiím nemohli také přidat.
Se začátkem ledovce naštěstí otravný vítr ustává a my si užíváme pohodový a romantický podvečerní výstup. Nakoukneme ještě shora do levého kuloáru a kolem páté přicházíme na zastavěný vrchol a otevíráme dveře chaty Zittelhaus. Lovíme nocleh, psi a postupně se jako švábi scházíme na pivo – poslední člen a hrdina party přichází po desáté večerní, kdy už my ovšem, navzdory časovému nesouladu, máme naprostou půlnoc.
Ráno je jak z žurnálu a jediný pohled z okna stačí místo dlouhého plánování. Je krásně a cíl je na dohled. Stačí jen slyžovat pár set výškových metrů a pak to celé zase nastoupat. Ale to my zase v den, jako je tento, rádi uděláme. Nejdříve se oklikou vrátíme na hřeben přicházející od Sonnblicku, prohlídneme si jeho severku, do které očividně zatím nikdo nenastoupil a pak pokračujeme k vrcholu Hocharnu.
Kus od kříže se naše trasa spojuje s normálkou z Kolm Saigurn a přichází po ní nejen hodně skialpinistů, ale i psů, což Kristinu potěší víc než cokoliv jiného a dává tomuto výletu okamžitě šest hvězdiček z pěti možných. Popřejeme si Berg heil a užíváme si poklidné chvilky, při které oceňujeme především to, že se obejde bez včerejšího šíleného větru. A severka? Shodujeme se, že si ji rádi necháme na jindy, až bude v lepší podmínce bez tun nafoukaného sněhu. Však nám neuteče.
Ještě jednou zamáváme severce Glockneru na pozdrav a začínáme předlouhý sjezd do údolí. Tentokrát si těch 1600 metrů konečně užijeme, protože na rozdíl od minulého roku vidíme na cestu. Ve spodní polovině dokonce ještě chytneme luxusní prašan a po poledni už piknikujeme a opalujeme se u Karamelky. Dny už jsou dlouhé a tak se ještě v podvečer protáhneme na krátké ferratě Weisse Gams nedaleko Loferu a pak už zdrháme před frontou špatného počasí do vždy prosluněného Arca.
Foceno na Fujifilm X-T2 + Fujinon 10-24/4 (techniku od Fuji můžete zakoupit v e-shopu Fujifoto)
