Vánoční skialpový trojboj dokončujeme na úpatí Tre Cime. Obloha stále drží onu nudnou modro-modrou barvu, slunce svítí o 106 a po včerejším mrazivém dni je naším hlavním cílem pěkně se opálit.
Ve studeném ránu se z vyhřáté Karamelky nikdy nechce, ale výhledy z okna tento proces přeci jen o něco usnadňují. Z Misuriny, resp. od jezera Atorno, vyrážíme nejdříve lesem a poté pláněmi k Rifugio Auronzo pod šedo-oranžové jižní stěny.
Rojnice turistů, z nichž mnozí přijeli na skútrech, necháváme s koncem vyrolbované cesty za zády a zcela v poklidu stoupáme k Rifugio Lavaredo. Vzpomínáme na naši poslední letní návštěvu a říkáme si, že teplota je prakticky totožná. Skalní vertikály lákají k lezení.
V sedle Patternsattel dochází na kochačku par excellence. Na severu je vidět včerejší Hochebenkofel, přímo na našimi hlavami Tre Cime a k dovršení efektu se kolem ještě prolétne paraglide. Původně plánované kolečko vede přes severní svahy a tam se nám kvůli stínu a převějím moc nechce…
Šalamounsky se tudíž vracíme k Auronzu a prošlapáváme si vlastní cestu na hřeben nad sedlem Campanili pod Cimou Ovest. Sníh je sfoukaný, ale pozdně odpolední výhledy fantastické. V horní části si užíváme pěkný sjezd v pláních a pak už je to klasická rallye po rozježděném manšestru. Ještě skouknem oblíbený večerní pořad Západ slunce a pak už sedláme oře a přes hory a doly uháníme za dalším dobrodružstvím. Je načase vyměnit chození za vertikální pohyb…
Pingback: Fujifilm X-H1 – úderník na fotky i video | Jakub Cejpek
Pingback: Karamelka, náš domov na kolech | Jakub Cejpek