Bojujeme proti naší sociální separaci. Po dlouhé době nejedeme do hor sami. Spojujeme síly s Bětkou a Lukym a jedeme ve čtyřech, za lavinové trojky na Rottenmannskou dvojku.
Listování štýrskou skialpovou biblí přináší výsledek v podobě vrcholu Bruderkogel. A ne, nespletl jsem se v nadpisu. Jen je potřeba zopakovat známé rčení, že kde není sníh, ani skialpinista nebere…
Lukyho expediční speciál nás v sobotním ránu vyklopí nedaleko Hohentauern a my vyrážíme na procházku lesíkem. Užijeme si i starej dobrej river crossing a kolem 1700 metrů už vycházíme na otevřenou pláň. Trochu začíná přituhovat, ale zas konečně dostihneme nesmělé sluníčko. Stejně tak doženeme skupinu prošlapávající stopu a tak, samozřejmě zcela nezištně, zařazujeme potřebnou pauzu.
V jihovýchodních svazích je pár vypadaných lavin, minulý týden byl evidentně divoký i této poklidné oblasti. Vrcholové hřebeny jsou hodně sfoukané, námi vyhlídnutý západní hřeben na Bruderkogel je bez sněhu docela. Trasa vede doprava a my se jí držíme. Víme, že hned naproti je snáze dostupný Schüttnerkogel a my jím bez váhání bereme zavděk.
Kolem vrcholků solidně pofukuje. Luky mlsně sleduje lákavé jihovýchodní svahy, ale pak uzná, že praktickou lavinovou záchranu necháme na jindy. Nakonec jsme rádi, že jsme ustoupili z původního plánu, sousední Bruderkogel je celou dobu v mraku, zatímco my si užíváme aspoň parciálního slunečna.
Z vršku se kus vracíme na pásech a pak už to valíme na trasou výstupu dolů. V úvodním svahu uděláme pár pěkných oblouků, pak už následuje tragikomedie, jejíž scénář má zcela ve svých rukách krusta. Je jedno, co chce hlava, lyže hrajou zcela samostatnou a nezávislou hru. U auta si ještě trochu zapípáme a pak už one-way až na Včelnou.
