Pozdní léto v horách patří k mým nejoblíbenějším. Zářijové prosluněné dny, liduprázdno a zbarvující se modříny vytváří ideální konstelaci pro parádní túry jako tomu bylo například loni. Aniž bych chtěl citovat klasika, je potřeba říct, že způsob letošní babího léta opravdu nestojí za nic a tak je malým zázrakem, že se nám s Jírou v nestálém počasí podařilo vyhmátnout vrcholový den jak víno a vychutnat si výživný hřeben na „královnu Vysokých Taur“.
Do žádných větších akcí by se člověk neměl vydávat nerozcvičený (jak praví jiný klasik) a tak využíváme prvního dne a před nástupem na chatu ještě prolézáme Fallbach Klettersteig. Poměrně těžká ferrata (E) vedoucí podél nejvyššího vodopádu v Korutanech je naštěstí rozdělena do dvou částí a po lehčím (D) úvodu z ní lze elegantně vystoupit na vyhlídkovou plošinu a vzít nohy na ramena. Takový je také náš plán v případě nesnází, který velmi záhy hatí cvičení místní horské služby, odehrávající se ve spodní části zajištěné cesty.
Při pohledu na krásný vodopád, který je také zřejmě jediným místem v širokém a dalekém okolí, kde chvílemi svítí sluníčko, se nechceme jen tak nechat odbýt. Turistickým chodníkem dosahujeme oné zmíněné vyhlídky a statečně nastupujeme hned do těžší a svižnější druhé poloviny ferraty. Jírovu tvář pravda zdobí lehký náznak obavy, ale ten se brzy rozplývá jak pára nad vodopádem. Nové botky drží na žule jak přibité a my ukrajujeme metry naprosto hladce. V nejtěžším místě Jíru pro formu dojišťuju, ale ani éčkové místo nepotrápí nijak zásadním způsobem. Užíváme si skvělého lezení a horské službě musíme vlastně poděkovat, protože máme cestu jen sami pro sebe. Navíc více, že je v případě průšvihu pomoc opravdu na dosah. Když nám nad vodopádem vykoukne duha, začíná už dokonalost zážitku hraničit s kýčem!
Nepřijeli jsme ale jen kvůli prolézačce v údolí. Vychutnáváme si dlouhou rallye údolím Gößgraben a v pochmurné mlze halící celé okolí přicházíme na příjemnou chatu Gießener Hütte. Zatímco Jíra dbá na eleganci, já koukám spíš do map. Po nějakém tom weiznu konečně rozhodneme, že z několika možností vybereme na další den právě výstup hřebenem Detmolder na Hochalmspitze.
Ráno nás probouzí neměnná scéna s neproniknutelně bílými kulisami, ale my se nenecháme odradit a spolu s dalšími třemi Čechy stoupáme do sedla Winkelscharte. Už popáté přemýšlíme, jestli vůbec kdy ještě uvidíme sluníčko, když se začne oblačnost rozpouštět a my se vynořujeme nad inverzní peřinou. Ta zůstává celý den přikovaná ve výšce asi 2700 metrů.
Navěsíme na sebe potřebné rekvizity a vyrážíme na jih již samotným hřebenem. První polovina sestává z balancováním po žulových balvanech posypaných tu a tam sněhovou polevou, kde největší nebezpečí spočívá v tom, že si člověk vyvrtne kotník, když se bude za chůze kochat okolím.
Pod vrcholem Winkelspitz přibývá sněhu a terén se stává strmějším. Po chvilce balancování v ošemetných plotnách jsme rádi, když pevně držíme ocelové lano, po kterém se suneme dále vzhůru. Hned na úvod nás čekají céčkové úseky, které jsou poměrně poctivé.
Brzy nás zajištěná cesty vyplivne na hřebeni, odkud se otevírají další výhledy na Vysoké Taury zalité šlehačkou. Hochalmspitze jako zázrakem zůstává pod palbou sluníčka. Lezeme po vyhřáté žule, občas až po lýtka zahučíme do sněhu a říkáme si, jaký optimista byl člověk, který do popisu tohoto hřebene uvedl čas výstupu 1:45 hod.
Naštěstí nikam nechvátáme. Počasí se ustálilo na stupni „fantastické“ a tak by nám vlastně bylo líto, kdybychom museli brzy dolů pod pokličku. K polednímu vystupujeme ke kříži a s otevřenou pusou znovu a znovu obdivujeme tu nádheru. Za chvíli přichází i kluci a tak budujeme silnou českou enklávu, jejíž převahu nenaruší ani příchod tří místňáků.
Nakonec se přecijen odhodláváme k sestupu. Vypadá to, že taky nebude zadarmo a tato teorie se nám brzy potvrdí. Nejdříve seskotačíme z předvrcholu a už zase skáčeme po viklajících se kamenech. Některé úseky si ještě zpestříme lehkým lezením a než bys řekl švec, přicházíme do sedla Steinerne-Mandln, nad kterým se tyčí obrovské skalní bloky připomínající výhružné prsty. Pokora (a únava) nám v tu chvíli už opravdu nechybí.
Slézáme a slaňujeme na relikt ledovce Trippkees a už se nemůžeme dočkat, až budeme objímat půllitr s weiznem. Samozřejmě kvůli rehydrataci, ne že bychom přijeli do hor divoce popíjet. Ve strmém hangu ještě stihnu zavzpomínat na únorový výstup před bezmála 10 lety a po krásných 11 hodinách dokončujeme kolečko u dveří chaty. Páteční večer přináší další a další hosty a pro nás tradiční příjemné posezení podpořené nejen zmíněným mokem, ale i faktem, že tu není zcela žádný signál. Je tu klid a lidi si povídají.
Sobotní ráno se překvapivě hlásí náznakem slunce, ale silný severák, který kácí lehátka před chatou dává jasně tušit, že to tady dneska na žádnou opalovačku nebude. My ale nějaký ten bronz ještě chytit chceme a tak dáváme sbohem chataři s pažemi velikosti menších sekvojí a jdeme lovit modrou oblohu dále na severovýchod. To se nám opravdu podaří nad hladinou Mondsee, kde přelézáme lehce přelidněný Drachenwand a zakončujeme tak pestrý ferratový trojboj.
Foceno na Fujifilm X-T2 + Fujinon 10-24/4.
Pokud vás zajímají ceny foťáků od Fujifilmu, podívejte se do e-shopu Fujifoto. Zakoupením fototechniky přes tento odkaz mě drobně podpoříte a nezaplatíte ani o korunu navíc. Díky.
Pingback: Snová žula na Hochalmspitze |