Vzdušným hřebenem Bionnassay

„Tato nepříliš obtížná trasa je jedním z nejpůsobivějších hřebenových přechodů v celých Alpách“…che, známe tyhle „jedny z nej“, které průvodce slibuje v nějaké formě prakticky u každé túry. Rozhodně se nechceme pouštět do této choulostivé polemiky a tak zbývá jen konstatovat, že po tom, co jsme dostali napráskáno ve Wallisu, jsme si hřebenovku v Savojských Alpách užili skvostně, ve výtečné podmínce a s pěkně bolavýma nohama!

Včera touto dobou jsme ještě vrávorali kolem vrcholu Schalihornu a teď už vrávoráme na visutém mostě vedoucím směrem k sedlu Col du Tricot. Nohám se vůbec, ale vůbec nechce, ale odhodlání a chuť využít pěkné počasí je silnější a tak se směle vydáváme na výstup k chatě Durier. Ta by se dala jen ztěží zařadit do kategorie snadno přístupných, přístup na ní trvá 7-8 hodin a i s využitím lanovky na Bellevue vás čeká pěkných 1700 metrů převýšení. Není lepšího programu na den po dlouhé túře kdy teploty stoupají přes třicet stupňů.

Panoramatická stezka ze sedla Tricot (2120 m) k chatě Plan Glacier (2713 m) naštěstí uteče jako voda. V tomto stylovém stavení nežije poustevník, ale nabízí standardní služby (byť ve skromném pojetí) a místní sympatický správce nás povzbudí nejen svým milých charakterem, ale především tvrzením, že na Durier je to už jen asi 3 hodiny. Po několika lanech se přehoupneme přes dva skalní hřebeny, porochníme se v rozměklém ledovci a už supíme závěrečnou 500 metrovou stěnou vedoucí do sedla Col de Miage (3356 m).

Nohy už notnou dobou prosí o odpuštění a už už vyhrožují, že ať už hodláme jít kamkoliv, ony zůstávají na místě. Naštěstí v tu chvíli utrpení končí a my se vyloupneme v sluncem zalitém sedle pár kroků od chaty. Ta je poměrně plná – spolu s námi jsou zde další 4 dvojice a správkyně, která pilně vaří těm, kteří o to mají zájem a je nepříjemná na ty, kteří si užívají pěkný podvečer. Chvíli závidíme dvojici Španělů, kteří si sem vytáhli stan, ale pak odhodlaně zaplouváme jako první pod peřiny a i když do nás západním oknem stále praží slunce, přesouváme se pomalu do říše snů.

Všichni na chatě vstávají ve tři a tak i my držíme basu a ještě za tmy vyrážíme. Cestu umrzlou a prošlápnutou trasou si užíváme jako nebývalý luxus a za hodinku už stojíme pod skalní vrcholovou pyramidou. Na to, že se má jednat o snadný výstup, vypadá poměrně strmě. Na začátku skal tančí čelovky předchozích dvojic zatímco se začíná probouzet nový den.

Lezení opravdu není zadarmo, ale naštěstí jsme na byli náležitě připravení, neboť nám v hlavě stále zní další slova z průvodce, která říkají, že „i když je cesta uváděna jako mírně obtížná, překvapí náročným lezením“, což chápeme jako dobrý vtip. Na druhou stranu je třeba říct, že je lezení po žulových plátech famózní a když vám nevadí, že visíte na takovém odštěpu pár set metrů nad propastí, dokážete si to i užít. Po skalním intermezzu pokračuje sněhový svah, který nás zanedlouho vyplivne na hřebenové ostruze pár metrů od vrcholu.

Okolní vrcholy už dávno zalilo ranní slunce, ale my jsme díky hroudě jménem Mt. Blanc stále bezpečně ve stínu a pěkném mrazu. Oželíme tudíž vrcholový piknik a po ostrém hřebenu s výraznými převějemi pokračujeme směrem na východ. Jdeme chvíli na jedné, chvíli na druhé straně sněhové žiletky. Neustále si připomínám, jak by jeden z dvojice měl skočit na druhou stranu hřebene, kdyby to tomu druhému uklouzlo… no jo, ale co když to uklouzne tomu, co jde vzadu? Naštěstí je hřeben solidně prošlápnutý, my balancujeme ladně jako provazochodci a za chvíli jsme v sedle Col de Bionnassay (3888 m).

Slušnou dobu úspěšně prcháme před slunečními paprsky, které nás doženou až kus pod vrcholem Dome du Gouter (4304 m). V tu chvíli se také dostáváme na dálnici vedoucí k Mont Blancu. Nejvyšší vrchol Alp je relativně blízko, ale naše únava už vrcholu dosáhla a navíc máme pramalou chuť připojit se k zástupům, které mnohdy připomínají výjev z dávných galejí.

Po autostrádě sestupujeme nejdříve k chatě Gouter, kde obdivujeme jistě funkční, ale velmi svéráznou architekturu. Raději obrátíme zraky na opačnou stranu, kde se krásně proti nebi rýsuje hřeben Bionnassay v celé své kráse, já ještě nostalgicky zavzpomínám, co jsem tu vyváděl před 11 lety a pak už odevzdaně sestupujeme zbylou část trasy…

Foceno na Fujifilm X-T2 + 10-24mm/f4. Mrkněte za kolik se dá tato hračka pořídit. Zakoupením fototechniky přes tento odkaz mě drobně podpoříte a nezaplatíte ani o korunu navíc. Vy naopak můžete na technice ušetřit registrací ve Fujiclubu nebo využitím Cash back akcí na Fujifoto.