Jírovi už nestačí jen cyklistické ultramaratony a své sportovní působení rozšiřuje směrem do horského terénu. Vloni jsme si tak dali parádní túru v okolí Wiessbachhornu a nyní, v rámci tréninku lezeckého umu, došlo na skalní lezení. Ne zcela v plánu bylo seznámení s dalšími aspekty horolezecké problematiky, která zahrnovala uskakování před kamennými projektily a vytáčení čísla, které je jen o 2 na druhou menší než 12 na druhou. Naštěstí jsme nebyli přímými účastníky, vše dobře dopadlo a my si užili příjemný solnokomorní víkend.
Průběh této akce již Jíra pěkně vylíčil ze svého pohledu a tak se omezím jen na stručný report.
Seznamte se s rozeklaným masivem Adlerspitzen nad Attersee. Tentokrát nepůjde o žádné delikátní lezení po mikrolištách. Když napíšu, že jsme vybrali cestu za 3+, možná se pousmějete. My ale chceme potrénovat lezení v horách. A tak lezeme v botách a lezečky zůstávají v batohu jen jako záloha.
Cesta V-Riss vede jižní stěnou Adlerspitzen a po 120 metrech lezení rozdělených do 4 délek ústí na nejvyšším vrcholu skalnatého hřebene. První polovina vede po rozbitých skalních stupních, kde si zvykáme na ošemetný terén a neohrabané botky. Třetí a čtvrtá délka jsou ovšem výživnější – byť mají shodnou klasifikaci.
V té třetí, která nese označení V-Riss, se leze koutkem, kde je potřeba vyzkoušet, jak ty pohory drží na tření a to se hodí i v délce následující. Ze vzdušného štandu se nastupuje poměrně krkolomně na rampu a po ní se soukáme pod poslední strmý úsek označený jako Heizendorferriss. Pak už zbývá jen pár metrů ke kříži a nám se otevírají výhledy na celé předlouhé jezero Attersee a okolní zelené kopečky. Po polední siestě slaňujeme/sestupujeme zpět do nástupového suťoviska.
Spolu s Gandalfem jdeme suťovým kuloárem pod stěnou, děláme fórky, fotíme naši linii, když tu se to TO stane. Ve stěně jsou další dvě dvojice, taktéž v cestě V-Riss. Borec nalézá ve 3. délce do pravé varianty, laboruje na hraně a najednou odloupne koláč skály o průměru 1,5 metru. Nejdřív se bojíme o něj, ale když vidíme, co se valí shůry, začínáme myslet spíš na sebe. Zdrháme do boku a jen taktak uskakujeme dopadajícím kamenům. Lezec zůstává po 10 metrovém letu v jištění. Kristina zjišťuje, jak na tom jsou, já vytáčím 140. Pak už následuje jen předlouhé čekání na vrtulník…naštěstí vše dobře dopadlo. Původní odpolední plány nakonec měníme za příjemný relax u dvou jezer a následně rozbíjíme basecamp nad Wolfgangsee, kde pokračujeme v pohodovém večeru.
V neděli vyrážíme na oblíbený a osvědčený Postalmklamm Klettersteig. Ono se v také ve slibované předpovědi nic jiného dělat nedá. Pro Jíru je to první zajištěná cesta v životě (když nepočítáme řetězy Ostrého Roháče) a nutno říct, že se s ní popasuje se ctí (i když na ni většinu času nevidí). Chrabře balancuje na lanových mostech, svižně přecvakává karabiny a místo skákání překoná známý Gattsprung elegantně ve stylu Van Damme. Jen to se prosmýkneme soutěskou, spustí se liják, jaký jsme v horách dlouho nezažili. Skvěle osvěženi nekonečnou sprchou a motivováni lítajícími blesky pokorně sestupujeme lesem a jsme rádi, že nám tento víkend byly naděleny jen pozitivní zážitky.
Foceno na Fujifilm X-T2 + 10-24mm/f4. Mrkněte za kolik se dá tato hračka pořídit. Zakoupením fototechniky přes tento odkaz mě drobně podpoříte a nezaplatíte ani o korunu navíc. Vy naopak můžete na technice ušetřit registrací ve Fujiclubu nebo využitím Cash back akcí na Fujifoto.
Pingback: Karamelka, náš domov na kolech | Jakub Cejpek