Člověk by si řekl, že to bude pěkná nuda. Vyrazit do hor s někým, kdo je o generaci starší a který byl naposled na túře v horách před pěknými 29 lety. Jenže to by ten „někdo“ nesměl být Jíra Hledík ! Není tedy překvapením, že nezůstalo jen u těch piv, ale přihodili jsme i 3000 nastoupaných metrů, 4 třítisícovky, nocleh v bivaku v 3100 m a to celé spojené v okruh, na který se vydává jen málokdo.
Původně jsem v rámci procesu alpinistické renesance zamýšlel vystoupat na Grosses Wiessbachhorn normálkou od Kaprunských přehrad. To se ale Jíra začal ofrňovat, že to chodí báby s roštím a že se to chce vyšlápnout pěkně odspoda. Nu prosím, potěšení je na mé straně. Od mýtnice z Ferleitenu stoupáme dlouhou štreku na chatu, o které Karel v předvolební kampani nikomu nic neřekl a která kromě tradičních služeb plní také funkci válečné pevnosti. Okouzlující svět hor zatím Jíru moc neuchvacuje, protože veškerou pozornost odpoutává Hochalpenstrasse vedoucí na druhé straně údolí. „V týhle zatáčce jsem málem usnul, tamhle zas hrozně pršelo, a to tehdy na Glocknermanovi v roce XY…“. Není to sranda odehnat cyklistu od hříšných myšlenek! Dáváme budík na pátou a vyrážíme do ploten Bratschen.
Taktika zafungovala. Na silnici není vidět a nestabilní suť i hladké plotny vyžadují veškerou pozornost. Už máme v nohách 1000 výškových metrů když se nám objevuje náš hlavní cíl. Cestou do Wielingerscharte křtí Jíra mačky, které ležely desetiletí ve skříni a blížíme se k pyramidě, která z dálky vypadá tak majestátně a která je z blízka jen kopicí suti. Navíc se v tu chvíli zařazujeme do procesí, která tudy proudí od chaty Heinrich Schweiger Haus.
Obsypaným vrcholem se nenecháme znervóznět, protože máme antistresové řízky™! Zdlábneme tuhle ultimátní horskou stravu, rozeběhnem se po hřebeni vstříc azurovým přehradám, stáčíme to doleva a setrvačností vybíháme na Hinterer Bratschenkopf. Metry se nasčítávají, únava nejinak, ale náš dnešní cíl je za rohem.
Tím rohem je další třítisícový vrchol Klockerin, kde si ještě pěkně poťapeme v rozbředlém sněhu a přeskočíme dvě tři trhliny. Pak už nás čeká jen pohodový sestup k biváčku. Jen aby nebylo plno! Je to dobrý, ta čtveřice, kterou jsme viděli v dáli pokračuje po ledovci směrem na Oberwalderhütte… proč tam tak dlouho stojí na místě? A jejda, tak oni to otáčí…
Šplháme se do Sputniku, alias Gruberschartebiwaku a pro jistotu si zabíráme volné pryčny. Ti 4 výtečníci z Mnichova opravdu mířili na Oberwalderhütte, ale četné trhliny, které je vítaly s otevřenou náručí jim plány překazily. Pak chtěli sestoupit nejkratší cestou ze sedla k Schwarzenberghütte, ale tuto variantu zavrhli jako nebezpečnou (dobře udělali, protože v těch místech zachraňovala horská služba jinou skupinu o den dříve) a rozhodli se pro návrat stejnou cestou. Takže zůstali na krku nám! Nejdřív se dožadovali převaření veškeré ledovcové vody, ale pak asi zjistili, co je to žízeň. Taky to už vypadalo, že každou vteřinou umřou hlady, ale když jsme jim věnovali pár tyček, které jsme mohli postrádat (tady jsem se zase vyznamenal já, když jsem zapomněl polovinu jídla v autě), vytáhli z šuplíku stolu balík těstovin a z batohů tři balení šunky a 2 kila ořechů. Takže to tak tak přežili a my strávili nocleh v milé a velmi pochrupující společnosti.
Nedělní svítání nás opět zastihuje na cestě. V poledne se chystá bouřková smršť, takže pospěšme! Traverzujeme černým a velmi tvrdým ledovcem v severních svazích Bärenkopf, vrtneme i nějaký ten šroub a dostáváme se na západní hřeben vedoucí na Hohe Dock. Zdravíme severku Glockneru a po lezeckém intermezzu i vrcholový kříž. V údolí se válí nádherné mraky a nad nimi vystupuje slunce na svou denní dráhu. Lepší počasí jsme si nemohli přát.
Velmi dlouhým zajištěným hřebenem sestupujeme k chatě Schwarzenberghütte a protože se slibované bouřky nekonají, plán je jasný. Kolena taky máme jen jedny a sestup se nesmí uspěchat.
Díky Jíro za parádní a netradiční túru!
Foceno na Fujifilm X-T2 + Fujinon 10-24/4.
Pokud vás zajímají ceny foťáků od Fujifilmu, podívejte se do e-shopu Fujifoto. Zakoupením fototechniky přes tento odkaz mě drobně podpoříte a nezaplatíte ani o korunu navíc. Díky.
Pingback: Lezecké slasti a dramata na Adlerspitzen |
Pingback: Nocleh na Wiesbachhornu |