Dojmy z velkolepého lezení v Berchtes sepsal tentokrát Vláďa. Díky!
Po návratu z přímo božského sportovního lezení ve francouzském Céüse mi přišla do hlavy myšlenka, co třeba po dlouhé době zkusit nějaké hory? Rozlezený v dlouhých vytrvalostních cestách jsem, rozchozený do kopců také, počasí dobré, jen sehnat parťáka, který má volno v týdnu…
Nedávno jsem ve Stromovce potkal Kleboně, kterému jsem si zrovna postěžoval, že kvůli mému nepravidelnému pracovnímu režimu je těžké někoho k sobě sehnat tak, aby nám termín vyhovoval oběma, natož mi hned vpálil, že by v tomto případě pro mě mohl být ideální parťák Cejpy. Nu, moc dlouho jsem neváhal a napsal jsem mu. V práci jsem horko těžko odpracoval noční a nato se ozval Cejpy, že si volno na můj termín udělal. Domluva rychlá, výběr cesty jsem nechal na něm. Do oka mu padla cesta Wunderwelt za 8- u Berchtesgadenu a na druhý den cesta Infimum kdesi poblíž. Vše domluveno, odjezd následující den v 6:00.
Z lásky k Česku! Ale jen co se dlabance týká, skály jsou lepší v Alpách.
Na parkoviště do údolí Scharitzkehlalmu přijíždíme v dopoledních hodinách na pohodu a před námi se na nás usmívají ještě stinné stěny vévodící dvou a půl tisícovky Hoher Göll. Rychlé přebalení v Cejpyho tempu (takže žádný lelkování) a hurá asi 45 minutovým nástupem pod první délku. Skály tvoří jakousi podkovu, ve které se kromě vícedélek nacházejí i sportovní cesty. Když jsme se přítomných lezců ptali, kde se dá sehnat průvodce, odpověděl, že se jedná tak trochu o secret crag. Každopádně mě tyto skály dost nadchly. Po troše googlování jsem zjistil, že se jedná o oblast Endstal, kde mimo jiné Alex Huber vytvořil a přelezl 2. 9a na světě pod názvem Om, které dosud zopakoval jen Adam Ondra. Takže kdo najde na tuto oblast průvodce, tomu splním 3 přání.
Je to položený, tak na co ruce?
První 2 délky na zahřátí tvořily lehké položené vykapané vodní žlábky, které jsme rychle přeběhli. Následoval lehký přesun, kde cesta pokračovala první seriózní kolmou délkou za 7 –, s kterou jsme si také poradili. Další délka začínala nepříjemným výlezem za 7+/8- a následujícím 50ti metrovým parádním plotnovým lezením, kde už člověk musel trochu zabrat. Dáváme kratší pauzičku netušíc, že další délka se nám stane osudovou.
Blecha nahoře je Vláďa na konci oblíbené „Ausdauer“ dýlky.
Podle topíčka má cesta vést ve spáře a uhýbat přitom výrazně doleva, protože před námi byla cesta, která vedla ve spáře a výrazně uhýbala doleva, suverénně vyrážíme vzhůru. Jen pár nejtků nám tam podle topíčka chybělo a přebývala zas nějaká promočená místa. V průvodci jsme ale nic, co by nasvědčovalo tomu, že by cesta mohla vést jinudy, nenašli, proto jsem sebral odvahu a s příslibem několika viditelných zašlých skob jsem se pustil do lezení, které bych nenazval příjemnými. Skob v délce nakonec bylo více, než jsem čekal, stejně tak mokrých míst. V horní části délky se lezení změnilo na traverz skrz močály a vodopád. Zakládám frienda mezi mokré mechy a pokouším se traverzovat přes mokrá madla, která se jeví, jako byste drželi úhoře a stojím na nohou, které připomínají namydlený mramor. Celý mokrý a vystresovaný dolézám ke štandu a nezávidím Cejpymu, že si musí prolézt to samé. Sami se ukecáváme tím, že v průvodci je psáno Ausdauer! – jakožto vytrvalostní – jakože nás to ťávlo dost, takže pohoda.
Kudy tudy z kosůvky?
„Vem to na číšníka!“ Vláďa bojuje a já vedu chytrý řeči.
Další délka je zase těžká, proto je řada zase na mě. Průvodce mluví jasně – mírný traverz do leva, přelézt převísek, zase doprava a přímo nahoru po nejtech. Vše podle popisu odpovídalo úplně perfektně, všechny jištění byly vidět a nebyl pochyb, kudy cesta vede. Začalo svítit. Dolézám traverzem pod převísek, kde zakládám jediného frienda asi po 7 metrech a nad převisem vidím 3 skoby za sebou. Vymýšlím program, Cejpy mě hecuje, ale za boha nedokážu asi o 2 centimetry dosáhnout do chytu nad převisem, jinak v místě není zhola nic. Asi po půl hodině trápení, strachu a koumání si musím odpočinout. Nohy v lezečkách mě bolí, slunce nepříjemně pálí, já mám strach a vůbec nechápu, co mám dělat. Nechávám Cejpymu svůj batoh a nastupuje další půlhodina vypětí, po které zase zklamaně přicházím na štand si odpočinout. Zvažuju všechny možnosti, ale nedá mi to z toho prostě utéct. Na třetí pokus zavírám oči a zkouším se natáhnout ještě více a s drobným poposkočením držím chyt nad převisem. U hlavy mám ve stejné rovině 3 skoby, které nemám tušení jak cvaknout a v těle mám síly tak na 3 sekundy, než se pustím. Nějak zázračně se mi podařilo vymyslet koleno pod převisem, které mi umožnilo skobu cvaknout. To, že jsem se posadil do úplně rezavé staré skoby mě v tu chvíli trápilo asi úplně nejméně, kroutím hlavou nad obtížemi tohoto místa a nechápu to. Nade mnou je jasná linie po plotně ke slaňáku avšak úplně bez jištění, rozhoduji se to oblézt koutečkem po skobách a úplně znechucený, zničený jak fyzicky tak psychicky cvakám řetěz slaňáku.
Už mě to na tom štandu teda moc nebaví. A ty nový lana by byly dost fajn na pletení vánočky, s lezením už je to horší…
Cejpy za mnou cestou s dopomocí hákování dolézá. Koukáme ještě jednou do topíčka a v tu chvíli jsem si poprvé uvědomil, že ač všechny směry v cestě odpovídaly, mohli jsme být vlastně úplně jinde, než jsme předpokládali. Chvíli koukám do blba a přemítám, kde jsme mohli udělat chybu a hlavně se obviňuji, proč mě to sakra nenapadlo v tom blbém převísku, kde jsem nechal tunu svojí životní energie. Rozhodujeme se traverznout ještě trochu doleva a cestu zapytlit. Dolejzáme do správného slaňáku a z topíčka i z reálu je jasně vidět, kudy cesta vede. Ve stěně se třpytí jeden nejtík vedle druhého a my s pytlem mizíme směrem dolů.
Už je mi jasný, kde soudruzi udělali chybu.
Cestou míjíme opravdové délky s parádním lezením i odjištěním, o to víc si ťukám na čelo. Nakonec jsme dorazili k místu, kde jsme udělali chybu. V topíčku to mírně naznačené bylo, že jsme měli traverznout, ale tak daleko jsme nepředpokládali. Kostky byly vrženy a my scházíme k parkáči, kdy ještě pod nástupem potkáváme páreček šedesátníků, kteří cca v 19:00 si to nastupují do vedlejší cesty Jubiläumsweg. Asi slušnej oddíl. U auta se domlouváme, že když už tedy víme, kudy cesta vede, tak že ráno zkusíme druhý pokus.
Švihák kráčí z koupele vstříc světlým zítřkům, ve kterých to tam nasekáme.
Šetříme čas a lezeme na Honnolda. Stejně je nám to prd platný.
Ráno coby mrknutím oka jsme byli pod nástupem, kde jsme se rozhodli první 2 lehké délky trochu zleva obejít po svých solo. Poté Cejpy vytáhl jednu délku, kterou jsme se dostali do místa, které jsme netrefili. Další „Ausdauerová“ délka byla úplně jiné kafe, než ta první, další 8-ková délka, byla také radostí a ne strastí.
Teď už fakt vím kudy to vede.
Dolezli jsme do místa, odkud jsme vyslanili a já se pustil do poslední těžké délky za 7+. V tu chvíli se začalo smrákat a foukat vítr. Krásné technické lezení, které dalo zabrat. Když jsem cvakl slaňák už regulérně pršelo, chvilku zvažujeme pro a proti a rozhodujeme se cestu podruhé zapytlit.
V horní 7+ pod hákovacím převisem.
Inu každý den není posvícení, vlastně ani každý druhý být nemusí, zvláště v horách. Zmlsán sportovním lezením jsem si v těchto dnech uvědomil, jaký rozdíl mezi skalkařením a horami je. Přijít v žabkách s bedýnkou pod skálu a lézt celý den pár cest je prostě pohoda. Člověk tímhle natrénuje výkonnost, o kterou ve sportovním lezení jde. Ale na horách je výkonnost pouze jedním faktorem celého úspěchu, navíc se člověk vypořádává z více nepříjemnými věcmi. Když jsem se celý zpocený, nedospalý, unavený, spálený od sluníčka, s batohem, v malých lezečkách, které mě neskutečně tlačily, lopotil pod zmíněným převískem, kde mě jistil jen 1 friend a nad mnou stará skoba, kterou jsem nemohl cvaknout a já se hrozně bál, tak jsem zvažoval smysl a krásu v tomto počínání. Dále člověk nachodí fůry metrů, musí počítat s počasím, se zimou, s nocí se strachem, s tím, že se ztratí. Prostě všechno dohromady musí vyjít a právě v tom je to velké dobrodružství. A i přes všechny ty nepříjemnosti zážitky v horách nemusí být v první chvíli nutně pozitivní, ale určitě jsou trvalé. Proto se člověk do hor rád vrací. A když člověk o tom jen zpětně přemýšlí, tak jen v dobrém.
Kdo uteče, vyhraje musí si to zopáknout.
Scharitzkehlalm a západní stěna Hoher Göll.
Foceno na Fujifilm X-T2 + Samyang 8mm + Fujinon 35/1.4
Pokud vás zajímají ceny foťáků od Fujifilmu, podívejte se do e-shopu Fujifoto. Zakoupením fototechniky přes tento odkaz mě drobně podpoříte a nezaplatíte ani o korunu navíc. D
