Dobrodružství čeká v zimě i tam, kde byste to normálně nečekali. Mohou to být jen drobné radosti jako uklouznutí na náledí před sámoškou s naraženou kostrčí nebo odmetaní auta ze závějí a startování přes kabely. Nebo když se vydáte na trojkový hřeben, který se v létě chodí v teniskách sólo, ve dnech, kdy kalendář ukrojil teprv 3 týdny z nového roku a teploměr ráno ukazuje -14 °C.
Skoro už bych si vsadil, že mě Traunstein po všech těch akcích nemůže překvapit ničím novým. Ale chyba lávky. Tentokrát za to může Luky, který za noblesní předpovědi opovrhl běžnou výstupovkou a odvážně navrhl zimní výstup SW-Gratem. Stálo ho to hodně přemlouvání.
Mrazivé ráno přemůžeme snadno svižným nástupovým tempem, přeběhnutím prvního úseku Naturfreundesteigu a bez otálen se nastřelujeme do prvních lezeckých pasáží cesty Gmundner Weg, která je předehrou SW-Gratu. Záhy zjišťujeme, že zasněžený trojkový terén přibírá nějaký ten obtížnostní stupeň navíc. Hrdinství končí, navazujeme se. Erárního jištění není a my máme jen presky a smyce. Hrdinství začíná.
Navzdory slunečnému počasí přemrzají prsty natotata. Je to labúžo. Mokré rukavice se mrazem lepí na skálu. V několika morálových úsecích musíme bojovat, ale jinak valíme svižně hore. Většinou na průběh. Často je mezi námi i celé jedno jištění. Pád nepřipadá v úvahu a tomu přizpůsobujeme i styl lezení. Tolik jsem toho po kolenou nenalezl za uplynulých 5 let.
Počasí si s námi hraje dobrou hru. Chvíli svítí a za minutu jsme uprostřed bílé tmy. Pak se vyloupneme nad inverzní oblačnost a nastává klasická Traunsteinská pohádka. Zbývají nám poslední délky, máme úsměv na tváři a silný řeči.
To jsme se zas jednou přechválili! Stojíme pod posledním obtížnějším místem (3-) a nervózně přešlapujeme na místě. Zkoušíme originální směr i 5 dalších, kloužeme po zasněžené skále, ale dobrou hodinu se nepohneme ani o metr. Nejsme jištěni. Už skoro začínáme lovit mobil. Nakonec nandavám mačky, beru do ruky lezecký cepín a s očima navrch hlavy se dosoukám 25 metrů k dalšímu štandu, zajištěn jednou prašivou smycí v třetím metru.
Konečně jsme z nejhoršího venku. Dolézáme snadným terénem na konec hřebene, balíme fidlátka a pomalu sestupujeme k autu. Celkový čas se nakonec téměř shoduje s průvodcem, takže se stydět nemusíme. K tomu připočteme radost z povedené akce, novou zkušenost ze zimního lezení a luxusní počasí a nezbývá než konstatovat, že i jeden den na kraji Alp dokáže být pěkně výživný.
Pingback: Traunstein s Tondou |