Letošní pseudozima přeje vysokohorskému vandrování jako snad nikdy před tím. Milerádi se tak po třech týdnech vracíme do Vysokých Taur, přidáváme se k silvestrovské výpravě a v okolí útulného Winterraumu chaty Essener-Rostocker lovíme další třítisícové vršky vzdušnými hřebenovkami.
Výstup na chatu uběhne navzdory báglům obtěžkaným vánočními dobrotami jako voda. Pod plnou palbou zimního slunce otevíráme dveře malebné chaloupky už po dvou hodinách a tudíž nezbývá, než vyrazit ještě na odpolední túru!
Skalní hřib Türml se tyčí nad stejnojmenným sedlem a na jeho vršek vede krátká ferrata. Sestupovka je pod sněhem, takže se rádi chápeme skály a ocelového drátu a míříme vzhůru – obhlídnout, co nás v okolí čeká a kam by se dalo vypravit dny příští.
Podvečerní romantika se se zapadajícím sluncem rychle mění v mrazák. Roztápíme kamna na plné obrátky a plánujeme výlet na příští den. Grosser Geiger je hlavní lákadlo této oblasti a vzhledem k záměrům z loňska je to pro mě trochu rest, který je potřeba dotáhnout. Na špatnou společnost si večer rozhodně nemůžeme stěžovat, jen se obáváme, co by Walter řekl na tohle rozmazlování.
Ráno je chladnější, než by člověk z rozehřátého spacáku tipoval. Místo odkládání vrstev po pár minutách pochodu oblékáme péřové rukavice a probíjíme se na sever údolím Maurertal. Psal jsem, že jsme sněžnice pro změnu nechali v autě? Teď by se nám sakra hodily! Po hodině už máme prošlapávání plné zuby a tak odbočujeme z hlavní trasy a sápeme se nazdařbůh do strmého západního svahu. Snad někam dojdeme.
Světe div se, vylezli jsme až na vrchol! Jenže to není Geiger, ale o 8 metrů nižší soused, Grosser Happ (3352 m). Odbíjí teprve devátá ranní, nebe je bez mráčku a tak padá vcelku rychle rozhodnutí odpustit si nezábavné vandrování po ledovci a zkusit to dotáhnout na Geiger hřebenem, který oba vršky spojuje (viz foto níže). Lehká komplikace spočívá v tom, že netušíme, co nás na hřebeni čeká a v batohu máme jen 30metrové lano. Chceme si ale vylepšit reputaci u Waltera a tak se soukáme do sedáků a směle vyrážíme do neznáma.
Po třech slaněních, spouštěních a slézání trojkového terénu jsme živí a zdraví v sedle. Zbývá už jen dotáhnout jižní hřeben a jsme u vytouženého kříže. Malí mravenci na ledovci jsou naši souputníci z Winterraumu, kteří nečetli knihu a vybrali si tak výrazně méně strastiplný terén.
Solidní větérek nedává moc prostoru ke kochání a tak máváme Venedigeru, Glockneru a na sestupu ještě omrkneme, kam že to vyrazíme zítra. Předpověď je nekompromisní, takže to na žádný rest-day nevypadá.
Pingback: Dlouhá štreka na Grossvenediger | Jakub Cejpek