Vy, kdož v nadpisu tušíte lehký náznak ironie, se pekelně pletete. Ta ironie je totiž jasná a plánovaná. Nebýt GPS, krčíme se někde pod borovičkou jako Hanč a Vrbata. Bilanci nezachránily to ani prašanové orgie, místo luxusního šustrosjezdu jsme si lyže raději donesli k autu na zádech. Ale nebuďme nespravedliví, akce v Höllengebirge měla i světlé chvilky a přesně ty se dostaly na fotky!
Nejšťastnějším okamžikem soboty je bez pochyb otevření dveří Winterraumu chaty Riederhütte. Po pěti a půl hodinách boje na sjezdovce s lepivým sněhem a následného bloudění v mlze a severáku s kouzelnou krabičkou v ruce je to vysvobození. Ládujeme kamna dřevem a sebe dobrotami.
Ráno zjišťujeme že A) předpověď nelhala a je nádherně B) se nabízejí daleké a velmi pěkné výhledy C) není tu moc kde lyžovat. Přesto s odhodláním vyrážíme na obhlídku místních terénů.
První mikrosjezd posíláme z vršku hned vedle chaty a už si to šněrujeme na Grosser Höllkogel. Kromě dalších ukázkových výhledů na Dachstein a neméně kvalitní vichřice si vychutnáváme nečekaně pěkný sjezd širokým žlabem. Sníh drží, lyžba skvělá.
Za třetím sjezdem míříme na kopec s nejjednodušším názvem v Alpách, Totengrabengupf. Aby nás hory příliš nerozmazlily, mění sníh v zákeřnou past a zatahují oblohu černým závojem. Hlavně, že pořád víme, kam jdeme. Dotáhnem to zpátky do střediska Feuerkogel a zmiňovanou sjezdovo-nosičskou taktikou se probíjíme do údolí. Chceme víc sněhu! Máte na to Alpy další týden, jinak už snad opravdu pojedeme na víkend brousit pražskou překližku.
Foceno na Fujifilm X30.
