Prosincová severka Lenzspitze

Letošní způsob zimy zdá se být poněkud nešťastným. Než abychom ale skuhrali, že se nám skialpy ve sklepě obalují pavučinami, obrátíme rozmary počasí raději v náš prospěch! Vysoko nad Saas Fee na nás čeká proslulá severní stěna, která sice nese jméno „Dreieselwand“, ale s naším talentem a ztřeštěnými nápady bychom na ni mohli stačit i ve dvou.

 

Na chatu Mischabel se nesmí chodit moc často. Je totiž nezbytné, abyste zapomněli na to, jaké to je vyšlápnout si více než 1500 výškových metrů po noci plné kvalitního spánku na sedačce auta. V našem případě je navíc vše zpestřeno sněhovou nadílkou. V 2400 metrech už to skoro vypadá, že se ani neprohrabeme k chatě, natož k nějaké severce. Odtátý hřeben nás zachraňuje a tak nakonec po slušné túře otevíráme dveře luxusního Winterraumu a jsme přivítání náležitě sladkým překvapením (však jsou také Vánoce, že).

Usínáme s nejistým pocitem, co nás čeká. Deklarovaný čas celé túry 13,5 hodiny vzhledem k aktuální délce dne mnoho manipulačního prostoru nenabízí. Severoseverovýchodní stěna Lenzspitze se doporučuje lézt začátkem léta, tj. od půli června, do začátku září. Náš termín 19.12. do tohoto rozmezí jaksi nezapadá, ale roční období jsou v dnešní době stejně pasé. Uklidňuje nás navíc více než diplomatická definice z průvodce:

[green_box]Stěna nabízí konstantní sklon a za dobrých podmínek se obtíže drží v rámci možností.[/green_box]

Jen tak vědět, jaké jsou naše možnosti…

Svítání u odtrhovky je ztělesnění radosti: počasí luxusní, cesta přes ledovec naprosto hladká a zubatá trhlina oddělující stěnu je s použitím ladné kolínkové techniky překonaná jedna, dvě. Kolem nás se odehrává pohádkové ranní divadlo zbarvené do oranžových odstínů když začínáme ukrajovat první metry.

Ve stěně je výrazně méně sněhu, než známe z fotografií. Proplétáme se mezi několika skalními ostrůvky a mnohými ledovými splazy. Když sem tam dojde i na přední hroty maček, zavrtneme z povinnosti i nějaký ten šroub, ale nepřeháníme to – je to zbytečná dřina. Kyselina mléčná se pumpuje do lýtek a výška je znát. Severka se nám zdá nekonečná.

To, co nám ke konci už přišlo jako věčnost, byly nakonec jen 2,5 hodiny. Akorát odbíjí desátá, když vykoukneme přes hranu hřebene a zdravíme bílou pyramidu Weisshornu. Výhledy do všech stran jsou neskutečně krásné a na vršku Lenzspitze si užíváme navzdory ročnímu období velkou pohodu. Tím ale zdaleka není vyhráno…

Nejsnazší „sestup“ z Lenzspitze totiž vede hřebenem na vyššího souseda Nadelhorn. Pokud opět nahlédneme do průvodce, dozvíme se, že klíčové místo celé túry je buď severka, nebo právě tento hřeben, který místy dosahuje obtížnosti III.  Když se přihodí únava z již přelezené stěny, je z toho pěkný alpinistický koktejl.

Sestup do sedla Nadeljoch mezi oba vrcholy je dost zasněžený, bez maček bychom byli dost nahraní. Pak už začíná překrásné lezení v pevné skále, které si užíváme (ale mačky si stejně necháváme). Asi třikrát si slaníme a na celé to naše pošetilé konání přísně dohlíží nezaměnitelná silueta Matterhornu, která se mezitím vyloupla zpoza masivu Domu.

Po dvou hodinách svižného lezení máme i hřebínek za sebou a podáváme si ruce na dnešní druhé čtyřce, Nadelhornu. Obávaný sestup se nakonec ukáže být procházkou za odměnu a my navzdory všem očekáváním otevíráme dveře chaty po necelých 10 hodinách s velkou světelnou rezervou. Díky Luky za skvělý podnik!

Z tohoto pohledu vypadá severka Lenzspitze nejdrsněji, takže je nasnadě, jaké foto poslouží k zakreslení naší linie. Vlevo Lenzspitze a dobře viditelný hřeben vedoucí na Nadelhorn. Sestup z Nadelhornu do sedla Windjoch po hřebeni vpravo.