Gindlkante 7/390m

„Tak já si myslím, že bude nejsnazší, když to v tý další dýlce natáhneš direkt tou sedmou“, říká mi Lukáš na prvním štandu. Člověk by si řekl, že už je dost starej na to, aby mu došlo, že není nejlepší nápad odvařit se v druhé dýlce 400 metrové cesty, ale některý lidi jsou nepoučitelný.

Po dvou předchozích dnech plných lezení je vzhledem k únavě cesta Gindlkante na Jungfrausturz jasná volba. Nástup 20 minut, sestup půl hodinky. Není nad čím váhat. Na stejnou stěnu jsme už před 5 lety lezli s Bosákem linií SW-Pfeiler a tak vím nejen to, jak je okolí vesničky Pürgg kouzelné, ale že dole u řeky nás čeká tajná základna. Večerní očista těla v ledové vodě a čerstvě namletá káva už je pravidelný a nutný rituál, který pomáhá regeneraci.

Nástup je v porovnání s předchozím sněhovým šílenstvím naprosto luxusní. Sotva se stačíme nadít, už se navazujeme pod úvodní 50 metrovou délkou. Přitom je třeba si připomenout, že správně si porovnat smyčky patří k základnímu lezeckému umění – jak metodicky předvádí Lukáš asi tři metry nad zemí.

A už jsme u zmiňované lahůdky v druhé délce – opět vyčerpávajících 50 metrů a pořád lezení, navíc v milovaných vodních žlábcích. Ruce nic, nohy nic. Vyšťaví nás oba dva tak, že se z toho nezbercháme po zbytek cesty.  Foto: Lukáš

Rozdejcháváme to s noblesními výhledy na sousední Grimming.

Čím pohodlnější štandy, tím horší lezecké fotky. V tomto směru jsme si jako jističi nemohli na nic stěžovat. Pohodička u borovic nás baví.

V druhé půlce cesty čekají dvě parádní šestky v zajímavých koutech a následující vzdušná panoramatická „schöne Kante“.

  

Ještě přemluvit unavené tělo v přelezu posledních kroků a už si podáváme ruce na vršku Jungfrausturz. Nádherné završení naší vícedélkové trilogie! Díky Luky.