Výprava za zimou

„Očekává se silný nárazový vítr, doporučujeme přivázat volně ložené předměty a vyvarovat se výletům do přírody, především na vrcholy hor.“ Ještě štěstí, že jsme toto osvětově sdělení renomované stanice F1 naladili až po cestě zpátky. Až bude totiž zase někdo skuhrat, že ta letošní zima nestojí za nic, vím kam ho pošlu…a nebude potřeba vulgárních výrazů. Oním místem totiž budou severní svahy Grossvenedigeru. Původně jsme si s Lukášem jeli užít sluníčka, opalování a vánoční pohodičky, ale záhy jsme zjistili že to v kombinaci s -10 stupni, 100 kilometrovým větrem a obdobím zimního slunovratu nějak nejde dohromady.

Vánoční čas má jednu nespornou výhodu. A totiž, že skejsnete v zácpě u Mnichova a tudíž že vám na cestu na chatu zbyde podstatně méně času. Valíme údolím Obersulzbach co to jde. V 1800 metrech míjíme stejnojmennou chajdičku s parádním WR.

Na Geigeru se ještě svítí. A fouká.

Zatmění na Steigu pod chatou. Začíná to vypadat, že to s tím sněhem, navzdory prvním dojmům, bude docela vážné.

Všechny útrapy a příkoří zapomenuty, kamna praskají o 106 a na tvářích se rozlévá úsměv.

V neděli ráno nejdříve chvíli váháme, ale pak odvážně vykračujeme vstříc mlze, po které už na ledovci není ani vidu. Začínáme solidně kosit a ani výhledy na prosluněný Keeskogel nám náladu příliš nevylepšují.

Chvilka na spásném sluníčku…trvá asi tak 90 vteřin.

Po detailním průzkumu jedné z trhlin se nám jde ještě lépe. Nejenže nám je zima, ale k tomu se ještě těšíme, kdy přijde další exkurze do hlubin.

Na vrcholovém plató sice už nejsou trhliny (skoro), ale zas nám tu pěkně fouká. Nárazový vítr nám metá do obličeje smršť ledových krystalků a občas se bojím, že budu Lukáše pouštět na laně jako draka. Kus pod vrškem už toho má dost, já jen narychlo vybíhám ke kříži a valíme dolů.

Vršek Venedigeru (3666 m) je solidně zakonzervovaný v ledovém krunýři. Doporučuji porovnání s letní verzí.

Pikl a tradiční fotogenický vrcholový hřebínek.

Vrcholové videopanorama.

Vysoké Taury s Glocknerem jako na dlani. Vychutnávám si to až od počítače, na místě moc prostoru pro zasněné rozjímání nebylo.

A šmitec, za 3 hodinky jsme zpátky na chatě, akorát včas, za chvíli zase zhasínají. 21.12. není nejlepší den na dlouhé výpravy. A nahoře pořád fičí…

Úsvit nového dne už nás zastihuje vysoko na svazích Keeskogelu. V povětšinou udusaném sněhu rychle drtíme výškové metry.

Na sněhovo-skalnatém podvrcholovém hřebínku. Samozřejmě s nezbytným větrem,

Trochu se nám to nakolmuje, co Luky?

Za dvě hodinky Berg heil! na Keeskogelu (3291 m).

Ano, je to to, co si myslíte.

Parádní Winterraumová chaloupka a výhled na sněhovou bouli Keeskogelu. Ve zdejší knize je od roku 1997 popsáno asi 20 stránek. Nával vás tu opravdu nečeká.

Kürsingerhütte, od 1.3. otevřená pro skialpíky. V odpoledním slunci valíme dolů a dloooooouhým údolím až k autu.