„Ale synku, tam nahoře bude ještě hodně sněhu“, odpovídá mi bodrá paní pokročilejšíího věku na můj dotaz kudy tudy na kopec jménem Gehrenspitze. Já vím panímámo, ale už se nám ten pobyt v Zemi krále Miroslava více než povážlivě krátí a je tudíž potřeba dohnat staré resty.
Takto vypadá Gehrenspitze z vršku Katzenkopf na druhé straně údolí. Výstup vede nejdříve lesejkem vpravo, poté suťovým kuloárem a nakonec parádní hřebínkem. Trasa je dle mapy značená jako turistická cesta, ale chyba lávky! Proto nezbylo, než se spolehnout na výše zmíněnou pomoc domorodců a vydat se statečně bloudit směrem vzhůru. Konečně se uplatňují těžce nabyté novozélandské zkušenosti a užívám si ten správný bush-walking, který kazí jen tu a tam vybledlý červený flek, který potvrzuje, že tu za císaře pána opravdu nějaké to značení bylo.
Konečně ven z lesa a ze suti, hurá do náručí sněhu. V krásně saturované nádheře se koupu ve světlejších okamžicích skoro po pás. Už bych to byl býval otočil, ale druhý pytel se mi věšet nechtělo.
Ve vrcholových partiích se už jde příjemně, výhledy jsou do všech stran na pár již vylezených a milion nevylezených kopců. Wetterstein, Karwendel, Stubai, Ötztal, Pitztal…
Kochačka.
Hřeben pokračuje i dále na západ směrem k Scharnitzjoch a Wettersteinhütte.
Zpátky dole v údolí, kde zemědělci orají pole a květiny pučí…jen kdyby věděli, že bude všechno za dva dny zase pod sněhem.
