Listuji knížkou 50 nejkrásnějších rakouských skitúr a medituji, jak využít volný den slibující dobré počasí. Když vezmu v úvahu, že se nechci trmácet stovky kilometrů a že nástup musí být minimálně v 1500 metrech pokud se nechci s lyžemi producírovat mezi rozkvetlým podbělem, mnoho možností nezbývá. Opět mě zachraňuje Sellraintal se svými Bergsteigerdörfer. Tentokráte mířím do Lüsens, místo na konci údolí, kde je celý jeden hostinec, parkoviště a … začátek túry na jeden parádní vrchol, možná i dva.
Vrchol s nezapamatovatelným názvem Lüsener Fernerkogel (3298 m) se nastavuje prvním paprskům a láká už po cestě do Lüsens (1636 m). Podstatnou (a poměrně nezáživnou) část výstupu představuje výšvih na Lüsener Ferner (linie v levé části uprostřed).
Pohled zpátky do údolí Lüsenns s veselou modrou oblohou a smutnými holými skalními stěnami.
První pauza na sluníčku na kraji ledovce (cca 2800 m). Přímo za nosem vede cesta na Lüsener Spitze (3231 m), tu si ale nechávám do zálohy. Beru trasu vpravo, překračuji strmější skalní bariéru, ladně se přeplížím po prťávém ledovci Rotgrafferner, protáhnu se parádním grátem (I-II) a hnedle medle jsem tam.
„Tam“ je myšleno na dříve zmíněném nezapamatovatelném vrcholu. Obloha je potažena lehkou oblačností, ale to se dá v týdnu, kdy je jinak každý den azuro, akceptovat.
Na vrcholovém hřebínku.
Zpátky na Lüsener Ferner mezi oběma vrcholy. Krásné místo, lidí tak akorát, pohoda…a nohy už celkem bolí abychom nezapomněl kompletní rekapitulaci.
Cesta na Lüsener Spitze (3231 m) je podstatně snazší – na lyžích až ke kříži. Pohled na předchozí špici, výstupová linie je skryta za skalní hradbou.
Ta panoramata by rozněžnila snad i Homolkovi. Po chvíli rozjímání zbývá už jen zapnout lyžáky a hurá dolů. Co si budeme namlouvat, žádné prašanové orgie z toho nebyly, ale nebuďme neskromní, mnohdy stačí když nelétají jiskry. V sedm odchod, v jednu zpět u auta. Suma sumárum z toho byla spolu s předchozí výpravou nejlepší skitúra této zimy.
Pingback: Tři dny v Sellraintalu |