„A nechceš si raději vyjít normálně do hor, pěšky? Pořád je jen vláčíš na skialpech, to už tě muselo jistě omrzet“, říká mi Danča, když už mám skoro sbalené všechno harampádí. A má pravdu žena moje milovaná. Relaxační procházka po hřebeni s lehkými lezeckými pasážemi na protažení ještě nikdy nikomu neuškodila. Navíc na masiv Arnspitze koukáme každý den z okna, tak by byl hřích nepoznat ho blíže.
To jest on v plné kráse – zleva Arnspitzplatten, Mittlere Arnspitze, Grosse Arnspitze. Dle důvěryhodného zdroje jasný tip pro všechny milovníky grátů, mezi které se zajisté počítám.
Na hřebeni pod Arnplattenspitze. Důvěryhodný zdroj zapomněl zmínit, že je kromě lezeckého umu nezbytná i schopnost brodit se místy do půlky stehen podivnou bílou hmotou.
Arnplattenspitze (2171 m). Až doposud se šlo po značené Wanderweg. V pohodě dávám oběd – raději ještě předtím, než kouknu na druhou stranu kříže, co mě čeká dále, aby mi nezaskočilo.
Kopec je hoden svého jména. Plotny a plotny. Pokryté sněhem, což jim dodává potřebnou dávku záludnosti. Dolů to jde kupodivu výrazně hůře než nahoru.
Další metou jest prostřední vršek Mittelere Arnspitze, zde překvapivě uprostřed fotky. Po předchozím sestupu se nahoru leze krásně.
Pohled zpět na Arnplattenspitze, dodnes nevím, jak jsem to slezl.
Mittlere Arnspitze, pohoda u kříže s blahou nevědomostí další trasy. Odtus také nevím, jak se mi podařilo slézt. V závěru mě zachránily stopy kamzíků – to je vždycky jistota.
Konečně pohodová hřebenová vycházka. Přede mnou jsou oba přešlé vrcholy s viditelnými kříži.
Grosse Arnspitze (2196 m), triptych po třech hodinkách dokončen.
Byl to nářez! V pozadí Arnplattenspitze a Mittlere Arnspitze.
