Serpentiny do Sellraintalu už známe jak svý boty. Taky víme, že když se nám poštěstí chytnout v nich před sebou autobus nebo traktor s hnojem, budeme se moct celou dobu kochat při rychlosti 20 km/h bez možnosti předjetí. A kam že jsme se to tentokrát sápali? Pro nedočkavce mohu už teď prozradit, že to byla pecka a trasu nelze než doporučit!
Výjimečně máme celý den, takže si dovolíme přispat si do 7 hodin. Přejezd 35 km a už vklouzáváme do lyžáků a hřejeme se na ranním slunci. Hádejte jaký cíl jsme si z této nabídky vybrali? Údajně velmi oblíbenou túru na Zwieselbacher Rosskogel (3082 m) vylovila v hlubinách bergfexu Danča a dobře udělala.
Tepla si moc dlouho neužijeme. Údolí Kraspestal je před slunečními paprsky takticky ukryto snad celý den. Zřejmě proto, aby mráz lenivého skialpinistu popoháněl bystře kupředu a odrazoval od dlouhého pauzírování. Nutno podotknout, že se mu to dařilo více než dobře.
Ačkoliv se jde poměrně dlouho údolím, není trasa nezajímavá – co chvíli se otevírají nové a nové pohledy, samotný vrchol není vidět do poslední chvíle. Zde to pořád není on.
Tak jsme se toho sluníčka dočkali. Sonnenschein jak víno.
Podle mapy se tu prý jde po ledovci…co pak ale ty zářezy po sjezdu? Kartografové zřejmě pocházeli z dob, kdy zima nebyla pouhou legendou.
Důkaz toho, že tyto reporty nevznikají z vyprávění dávných starců…také jsem tam byl.
A tu ho máme, vršek do by kamenem dohodil. Těch je bohužel k dispozici celá řada.
Vrcholový grát. Krátký, ale pěkný a vzdušný. Stubajské Alpy jak na dlani.
Cestou dolu jsme i nějaký ten prašan našli a sjezd si parádně užili. Nakonec jsme sklidili ovoce za to, že jsme celé ráno šli ve stínu. Pak už jen sjezd do rozpáleného údolí Innu a stylové zakončení piknikem v Kematen. Život se s náma holt nemazlí.
Pingback: Kopečky nad Lüsens | Jakub Cejpek Photography