Kdo dle nadpisu doufá, že jsme snad změnili naše volnočasové aktivity, bude zklamán. Lampsenspitze není druh stopkovýtrusé houby a ačkoliv ono zavařování bylo ve vlastní šťávě, tak probíhalo zcela bez naší vůle, natož přičinění.
Lampsenspitze je vršek na severu Stubajských alp a vede na něj nejen více než oblíbená skialpová túra, ale tato je dokonce lemována instruktážními tabulemi pro začátečníky, které radí jak se má správný skialpinista chovat. Takže něco jako naučná stezka podél Rokytky…
Teplota v půl osmé ráno začíná na solidních -9 stupních. Balíme se do všeho, co máme a bludištěm výstupových a sjezdových stop valíme vzhůru. Netrvá dlouho a začínáme se jednotlivých vrstvev zbavovat. I tak s nás pot teče proudem. Koho by ovšem napadlo vzít si v únoru do hor kraťasy?
Kolem nás za začínají rojit další skialpinisti. Ti, kteří už sjíždějí, nebo naopak ti, kteří v elesťákách závodním tempem prosviští kolem nás směrem vzhůru, nás příliš netrápí…když nám ovšem šlapou na paty místní energičtí důchodci, začínáme být lehce nervózní až rozzuření.
Únorový skialp v tričku? Nu, proč ne, když se to roční období tak krásně překlopilo z bezsněžného podzimu do prosluněného jara.
Na vršek se (nejen díky evidentním přívalům sněhu) chodí již pěšky. Výjimku opět tvoří místní staříci, kteří svižně vyběhnou na lyžích až ke Kreuzu.
Lampsenspitze (2875 m) a nic než modro.
Symbolika dnešního výstupu – vyšlapaná autostráda a vedro k padnutí. Krátký piknik a fofrem dolů – začíná tradiční souboj s časem – ve 14 hod nástup do práce.
Pingback: Tři dny v Sellraintalu |