Výstup naslepo

Toho odpoledne byla v plánu klasická túra po sjezdovce. Jelikož jsou ale všechny vršky dosažitelné tímto stylem v blízkém okolí odloveny a je třeba z důvodu zachování psychické pohody vypadnout z mikrokosmu Seefeldu, hážu lyže do auta a oblíbeným 16% klesáním uháním na jih.

Vyhlídl jsem si lyžařské středisko Oberperfuss s pohodovou sjezdovkou a dvoutisícovým vrškem Rangger Köpfl. Jenže chyba lávky! Kompletně ustrojen s lyžemi přes rameno stojím před výstrahou, která nejenže vyhrožuje pokutou 15000 EUR při nazaplacení nehorázného parkovného 6EUR, ale oznamuje, že areál je pro Tourengeher k dispozici do 17 hod, poté jsou odsouzeni k přejetí rolbou. Právě odbíjí 15 hod a času není nazbyt. Výbava putuje zpět do kufru a kroutím serpentiny směr k dalším kopcům – něco přeci najít musím. Modrá obloha nad hlavou, půl čtvrtá na krku a stále sedím v autě. Říkám si, zda jsem si přecijen neměl koupit vánoční štolu a sednout si v poklidu někam na lavičku k Innu. Inu, posedlost horami mě žene opačným směrem. Nakonec dojedu až do dvou tisíc do sedla Kühtai a ocitám se v jiném světě – zimním. Parkuju u krajnice, naskakuji do lyží a deru se prašanem (!) neznámo kam.

Kvalifikovaným odhadem vyhlížím hřeben, na který se hodlám vysápat. Stopy z blízkého lyžařského střediska záhy mizí, stejně jako souvislá sněhová pokrývka. Lyže nechávám lyžemi a změtí šutrů a návějí sahajících do půli stehem se prohrabávám vstříc horizontu. Už je mi jasné, proč zrovna sem žádná skialpová stopa nevede.

Odměnou za sněhohrab je mi parádní hřebínek. Směrem na sever se ukazuje Rietzer Grisskogel (nad batohem vpravo ;-) s velmi pěkně vypadající trasou – tip na příště.

Odbíjí pět hodin, slunce jen velmi vratce balancuje nad obzorem a je jasné, že divadlo bude brzy u konce. Na nejvyšším, rozumně dosažitelném bezejmenném vršku, který křtím na Känguruhkopf, otáčím.

Dolů se tou bílou peřinou skutálím natotata, u auta jsem za 25 minut včetně závěrečného symbolického sjezdu v prašanu. Tak sem se za sněhem vyplatí vyrazit, brzy na viděnou.