Zimním hřebenem Karwendel

Volná neděle a ukázková předpověď si žádají akci. Co na tom, že je člověk z minulých dnů (skialp, stěna, běhání, saňkování, bazén a občas i nějaká ta práce) už náležitě unavený. Volání hor zkrátka nelze odolat a odpočívat se dá později. Ostatně, nemusí se jednat o žádný náročný výšlap, důležité je užít si přírody…A jaká byla realita?

Vyrážím do pohoří Karwendel na hranici s Německem, které je coby kamenem dohodil a jehož ostré hřebeny vábí na první pohled. Trasu volím trochu nazdařbůh s tím, že to mohu vždy otočit. Začínám stoupat strmým svahem z městečka Scharnitz a s překvapením zjišťuji, že nohy nějak netáhnou a jsem unavený ačkoliv jsem ještě nic neušel.

Nohy naštěstí dosti záhy zjistí, že jim nic jiného nezbývá a začnou šlapat strojovým tempem. Dostávám se nad inverzní oblačnost a vychutnávám první výhledy. Borový les je prohřátý sluncem, počasí jak v létě.

Tak jsem ten sníh přecijen našel. S vypětím všech sil předháním dva místní padestáníky, kteří jdou na pohodovou nědělní vycházku a na vrcholu Brunnensteinspitze (2180 m) nasazuji návleky a začínám se hrabat v té bílé nádheře. Letecké výhledy do údolí ze kterého jsem ráno vyšel a kopce kolem (Hohe Munde, Arnspitze, Zugspitze) jsou parádní.

Pohled zpět na jih a vrchol Brunnesteinspitze.

V sedle u pohádkové (ale zavřené) chatičky Tiroler Hütte pohrdám příjemně vyhlížejícím sestupem k chatě Brunnensteinhütte a ačkoliv je lákadlo teplé polévky na vyhřáte terase silné, pokračuji do neznáma ve směru šipky Mittenwald Klettersteig. Stopa je prošlápnutá, takže lze hřebenem zřejmě projít. To je ale jediná informace, kterou mám. Slunce je naštestí zatím vysoko na obloze.

Hřeben nabírá na expozici. Kdybych v tu chvíli věděl, že budu muset dojít až k té špici, co vykukuje vzadu uprostřed, možná bych si to rozmyslel. Sladká nevědomost.

Hřebenovka se houpe nahoru, dolů a rozhodně to není nuda.

Pohled zpět na jih. Zimní idyla, hory mám jen pro sebe.

Hřeben je v obtížnějších místech zajištěn lany, žebříky, skobami.

Zvláště v severních svazích se drží docela dost sněhu a je o zábavu postaráno.

Ještěže jsem kolo na poslední chvíli nechal doma…vlevo vyšlapaná cesta a žebřík z minulého snímku.

Těsně pod vrcholem Linderspitze. Přemýšlím, kam až mě trasa dovede a že už bych se dosti nerad vracel…

Krásná krajina německého pohraničí. Dolů do městečka Mittenwald se nějam musím dostat, ale vůbec nevím kudy. Všechny cesty jsou pod sněhem. Už to vypadá, že budu muset potupně sjet lanovkou, když tu objevuju 800  metrů dlouhý tunel, kterým projdu až do mrazivého kotle Dammkar. Podél skialpinistických stop se nakonec nějak skutálím do údolí a po šesti hodinách pochodu stojím u staré dobré Bundestrasse a stopuju abych se dostal zpátky do Rakouska. Výtečná, neplánovaná túra jak víno!

Takhle vypadala trasa celé té taškařice.

Ne, toto opravdu není naše auto… kam bychom taky dali tu kopici věcí, co pořád vozíme ;-)