Isobary a vzdušné masy jsou neúprosné. Hlášené pravidelné odpolední bouřky se slušnou porcí sněhu hatí veškeré plány na přelez hřebene Peuterey. Hledá se náhradní plán! Stránky průvodců v domě horských vůdců šustí, mozkové závity se točí na plné obrátky. Nakonec padá volba na Blaník – rychle, tak, aby se to stihlo dopoledne a po cestě ještě posbírat pár vrcholků, na kterých jsme nebyli. Kopírujeme ještě pár topíček na vícedélky a už frčíme lanovkou na Midi.
Noc ve stanu v Col du Midi (3532 m) není mrazivá a už vůbec ne dlouhá – budíček nás burcuje v 1:00, za další hodinu vyrážíme.
Na trase samozřejmě nejsme sami – cestou předbíháme vláček klientů s guidy, kteří vycházeli ještě dříve z chaty Cosmique. Mnoho dalších světel je v dáli za námi.
Pomalu se probouzí nový den, už jsme na závěrečném (ale o to delším) svahu k vrcholu Mt. Blanc. Z ranní mlhy a šera se vyloupnou všechny známé alpské vrcholy – Monte Rosa, Matterhorn, Weisshorn, Aletschhorn…
V šest je posekáno, stojíme na vršku a pozorujeme, spolu s několika dalšími, obří stín. Davy z Gouteru naštěstí zatím nedorazily…
Side trip na Monte Bianco de Courmayeur (4748 m), tudy se dolézá hřeben Peuterey.
Létající Jagyč.
Další kopec, který se nám připletl do cesty – Mt. Maudit (4465 m).
Mt. Blanc z Mt. Maudit., zleva hřeben Peuterey.
Sedlo Maudit a nejstrmější část výstupu, kde se dějí mnohdy hrozné věci…normálkou „never more“.
Ještě rychlá odbočka na Mt. Blanc du Tacul (4248 m) a v půl jedné jsme zpět u stanů. Co s načatým odpolednem? Ve čtyři se s Bosákem nastřelujeme do cca 170 metrové cesty na Eperon des Cosmiques a užíváme si úžasné lezení v kompaktní montblancké žule. Ke stanu přicházíme akorát když se zatáhne a padají první kapky…
Pokračování příště…
O celé akci se také můžete dočíst ve skvělé slohové stati z rukou Jagyče.
