Jungfrau (4153 m) & Mnich (4099 m)

Tento článek vyšel v časopise Everest 1/2008

Je den před odletem zpět do Evropy a my popíjíme kávu v příjemné kavárně v peruánském Huarázu. Je to zřejmě horolezeckou (či mladickou) nenasytností, že už teď, v závěru veleúspěšné expedice, plánuji, kam bych zase vyrazil. Jak tak povídáme, stáčí se smyčka stále pevněji kolem Bernských Alp – domova sedmi čtyřtisícovek a největšího ledovce celých Alp. Když pak navíc z okénka letadla spatřím celou oblast jako na dlani, je rozhodnuto. Po čtrnácti dnech čekání na počasí vyrážím na další stopovací sólo výpravu. Výpravu, kde není jistý nejen výstup na vrchol, ale ani příjezd k jeho úpatí.

První den jedu z Budějovic po již osvědčené trase Linz – Salzburg – Mnichov – Bregenz pouze třemi auty až za švýcarské hranice. Nebýt již tradičního záseku v Linzi, kde jsem strávil 3 hodiny chůzí po asfaltu, dalo by se říci, že lépe to začít nemohlo. Ba co více, splnilo se mi moje velké stopovací přání a jeden bodrý švýcarský řidič mě pozval večer do německé hospůdky na vídeňský řízek. Uléhám pod širé nebe a doufám, že se mě štěstí bude držet i nadále.

Hned ráno pokračuji směr Chur a poté to stočím směrem na západ, divokými serpentinami přes sedla Oberalppass a Furkapass. Nejedu většinou nijak velké vzdálenosti, ale zase se moc nečeká, a tak cesta pěkně ubíhá. Do městečka Visp, které je známé hlavně tím, že je zde odbočka na Zermatt, přijíždím přesně v poledne. To je také přesný čas, kdy většina obchodů zavírá a zahajuje 1,5 hodinovou pauzu, z čehož jsem, vzhledem k tomu, že musím nutně koupit mapu, vysloveně nadšen. Nakonec se přeci jen zadaří a já chvátám dále. Nejdříve do Goppensteinu, k jižnímu portálu tunelu vedoucího do Interlaken a poté dále horským údolím až do osady Fafleralp (1789 m), kde silnice končí velkým parkovištěm. Přezouvám sandály za pohory a začínám stoupat údolím směrem k sedlu Lötschenlücke (3173 m). Protože se však začíná schylovat k večeru, stavím kousek nad Anenhütte (2358 m, toho času zničená lavinou a je v přestavbě) na posledních travnatých místech stan a jdu spát.

Ráno vyrážím ještě za tmy, ve 4:15. Čeká mě totiž dlouhá etapa, celá už jen po ledovci. Ledovec Langgletscher, který vede do sedla, je ve spodní partii kompletně bez sněhu. To sice člověku dává velkou výhodu, co se trhlin týče, ale zase na něm není vůbec vidět výstupová trasa a člověk se lehce ztratí. A přesně to se mi samozřejmě stalo. Čili nezbývá, než za svitu čelovky jít tak nějak intuitivně. Co se dá přeskočit, přeskočím, zbytek obcházím. Konečně se dostávám do sedla. Paprsky vycházejícího slunce zasvítí do tváře a v jejich protisvětle člověk spatří celý ledovec Grosser Aletschfirn, který líně splouvá až k velkému Aletschgletscheru. Napravo pak obrovské severní srázy Aletschhornu a na straně druhé, na skalním ostrohu, chatu Hollandia. Dále na východ se jde opravdu pohodově, pouze mírným klesáním s minimem trhlin. Potkávám jen dvě skupinky jdoucí opačným směrem, jinak je zde příjemně liduprázdno. Tak přícházím až ke Konkordiaplatz, obrovské křižovatce pěti ledovců. Vévodí jí samozřejmě ten největší, Aletschský. Pokračuji směrem k severozápadu, do sedla Jungfraujoch. Je asi deset hodin a slunce už na kvalitě sněhu jaksepatří zapracovalo. S těžkým batohem by to bez hůlek bylo nepříjemné.  Začínají také přibývat trhliny, které však nejsou široké a ve vyšlapané trase se dají bez problémů překročit. Tak dojdu po poledni až do samotného sedla.

Tam čeká turistu, který vše poctivě vyšlápnul, opravdový šok. Stanice zubačky, restaurace, obchody – nejspíše nejzastavěnější skála v celých Alpách. Z tunelu vedoucího na ledovec se hrnou davy lidí ověšené foťáky a kamerami. Zdá se mi, že mám snad vlčí mhu. Veškerá romantika hor je náhle ta tam. Po chvíli odpočinku pokračuji téměř v zástupu po vyrolbované cestě k Mönchhütte, oblíbenému to cíli místních výletníků. Poněvadž s sebou stejně vláčím stan, zavrhuji nocleh na chatě a rozbaluji tábor v její blízkosti, přímo pod skalnatým nástupem na Mnicha. Jasný podvečer nabízí nádherné výhledy na Jungfrau na západě a Aletschhorn na jihu a celkovou idylu tak kazí jen velmi silný vítr, který mocně lomcuje celým stanem. A to přesto, že jsem jej po celém obvodu zaházel sněhem. Usnout v lomozu tropika, zmítaného pod nápory větru, je opravdu tvrdý oříšek. Duralové tyče se dokonce chvílemi prohýbají opačným směrem a mně nezbývá, než je podpírat svými zády. S notnými obavami o svůj chatrný přístřešek nakonec přeci jen usínám.

Časný budík mne probouzí ve 4:30, bohudík stále ještě uvnitř stanu. Jen s malým batůžkem vyrážím k vrcholu, těšíc se na východ slunce ve vrcholových partiích. Cesta vede nejdříve po skále, kde voda, která přes den stéká z ledovce, v noci zamrzá a na kamenech vzniká nebezpečně kluzká vrstva. Za svitu čelovky tedy hledám optimální trasu v tomto ošemetném terénu a trošku bloudím. Později se ale již pokračuje přímo po hřebeni, a tak je trasa výstupu zcela jasná. Místy je třeba trochu zapojit ruce, někde jsou dokonce štandy pro případné dojištění. Pak přijdou na řadu i mačky, to když příležitostný sníh vystřídá regulérní ledovec. Strmým svahem se jde nejdříve ke krátkému mixovému úseku a poté na vrcholový hřeben. Tento je široký tak akorát na vyšlapanou stopu, navíc na východě doplněn mírnou převějí. Proto je třeba dávat pozor na každý krok. V 6:30 stojím na samotném vrcholku. Šlo to rychle. Hřeben Fiescherhornu se ve světle vycházejícího slunce tyčí přímo přede mnou a první paprsky taktéž osvěcují vrchol Jungfrau. To jen podpořilo můj plán, pokusit se o výstup na tento vrchol ještě dnes a tak bez dlouhého otálení zahajuji sestup.

Dole rychle sbalím stan a se všemi věcmi se přesouvám k nástupu na Jungfrau – zpět na ledovec Jungfraufirn. Je 8:30. Stále mnou zmítají pochyby, zda už není na výstup pozdě. Čekat celý den se mi však rozhodně nechce, navíc asi 15 minut přede mnou vidím skupinku která jde také teprve vzhůru. Velký bágl tedy zakopávám do sněhu, beru jen malý s pár nezbytnostmi a vyrážím. Po ledovci a přes pár trhlin se dostávám ke skalní pasáži. Je to zde orientačně složitější, v noci bych tu cestu hledat nechtěl. Poté už opět v mačkách, notně rozbředlým sněhem směrem k sedlu Rottal. Tam konečně doháním trojici, kterou jsem zahlédl ráno. Vyklubou se z nich krajané, a tak se k nim ve zbytku výstupu připojuji. Výlez do samotného sedla, který začíná i končí menší trhlinou, je poměrně náročný a vyžaduje jistotu práce s cepínem. Zde opravdu mnoho prostoru k chybám není. Zbytek výstupu pak vede po rozlehlém, avšak strmém svahu. Vrchol ve výšce 4153 metrů dosahujeme v 11 hodin přivítáni velmi silným větrem. Jsme zde sami. Výhledy jsou opět nádherné, prohlížím ranní výstupovou linii na Mnicha a vedlejší skalnatou pyramidu Eigeru. Díky pokročilé době však není příliš času na otálení a tak vzhůru dolů! Sestup se ukáže být o dost nebezpečnější, protože se mi na mačky začínají nabalovat velké sněhové bambule. Pokud nechci riskovat osudné sklouznutí, nezbývá, než po pár krocích mlátit do bot cepínem. Tím se sestup notně zpomalí, loučím se s kluky, kteří jdou rychleji. Tajícím sněhem se nakonec bez úhony dostávám až dolů na Jungfraufirn k mému batohu.

V zápětí pak začínám sestupovat po zmíněném ledovci, zpátky směrem ke Konkordiaplatz. Mačky putují do batohu, ve vyšlapané stopě se jde výrazně lépe bez nich. Časem sněhu na povrchu ledovce ubývá až nakonec mizí úplně, což opět absolutně znemožňuje najít správnou cestu. Nezbývá než jít podle vlastního uvážení. Tedy rozhodně ne ideálně a mnohdy vysloveně špatně. Ledovec zásadně mění svou strukturu, podobá se téměř živému organismu. Potůčky blankytně modré vody spojující se do mohutných řek mizících kdesi v hlubinách, široké středové morény, trhliny všech tvarů a velikostí a několikatunové kameny balancující na jejich okrajích. Chůze po největším alpském ledovci je opravdu nevšední zážitek. Po 15 kilometrech únavného pochodu ho opouštím směrem do bočního údolí Märjele a tam, na skalní vyhlídkové polici, uléhám pod širák znaven náročných dnem.

Je 3:19 a mě budí studené kapky dopadající na můj obličej. Nezbývá, než se rychle odhodlat k odchodu, spěšné balení doprovází dosti nevybíravé nadávky. Než dojdu k severnímu portálu tunelu, vedoucího skrz Tälligrat, déšť samozřejmě téměř ustane. Potkávám zde několik spících turistů, kteří se sem taktéž odebrali schovat před nepřízní počasí. Já už ale zalehnout nehodlám, a tak procházím asi kilometrovou štolou a za svitu čelovky sestupuji do městečka Fiesch. Po více než 1400 výškových metrech jsem před sedmou hodinou u tamějšího kostela, kde přebalím a následně vyrážím na stopa. Cesta zpět do Česka je pak třešničkou na dortu celé akce. Zmínil bych hlavně cestu s pohostinnými Španěly, jedoucími z Mt. Blancu do Mnichova v luxusním obytném autě a následné nehorázné štěstí, kdy jsem se svezl jedním autem od hlavního bavorského města až do Budějovic.

Resumé: 5 dní, 1500 km stopem, 30 km pěšky po ledovci, dva čtyřtisícové vrcholy. Zážitek na celý život.

Tento článek vyšel v časopise Everest 1/2008